Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.
---
Konečně vešli do budovy, kde nikdo jiný nebyl. S podivem zjistil, že stropy zde jsou dokonce mnohem vyšší než je normální na pvrchu. Stoupali po širokých schodech několik pater nahoru. Musel uznat, že skřeti měli na rozdíl od svých bratří na povrchu vkus. Stěny byly zdobené, zábradlí se vyznačovalo bohatým vzorováním a lampy prosvěcující všudypřítomnou tmu nesly na sobě hrdé tepané emblémy. Stejně ale nemohl říct, že by zde chtěl žít.
Vešli do komnaty vykládané zlatem. Byla dlouhá, ale poměrně úzká. Na druhém konci seděl za stolem další z místních. Ukazováčkem si posunul zlaté brýle téměř na špičku dlouhého nosu, aby se na nově příchozí nedíval přes ušpiněná sklíčka. Pokoušel se vypadat co nejdůstojněji, až to bylo úsměvné. Nacvičeným pohybem odložil brk na masivní stůl, sepnul ruce pod bradou a povzdechl si. Ranyt se musel hodně ovládat, aby nevyprskl smíchy.
„Ty patříš k té dívce?“ zeptal se ho lámaným obecným jazykem skřet ve zlatých brýlích. „Ano,“ odpověděl dokonale plynule elf. Když mu důležitý skřet pokynul, aby se posadil, učinil tak. Slyšel odcházet stráže a dveře klaply. Zhluboka se nadechl, chyběl mu tu čerstvý vzduch. Položil spoutané ruce na opěradla docela pohodlného křesla, v němž si hověl.
Úředník něco rychle škrábal na jakýsi kus papíru. Neviděl ho příliš dobře, jelikož pracovní deska byla pro pohodlnější psaní skosena směrem k uživateli. Vedlejší efekt byl ten, že se tak za kusem dřeva ztrácel i malý mužík. Zase se mu začal věnovat.
„Takže,“ pronesl pisklavým hlasem skřet, „jak jste se tu ocitli?“
„Byli jsme sem přineseni,“ odpověděl elf.
„Ach ano, ona mi řekla totéž – že jste sem byli přineseni, myslím tím do podzemí. Vy tu asi nežijete, že ne? Takže mi řekněte, jak jste se od vás – pokud vím, žijete až někde hodně na jihu – dostali až sem. A hlavně, jak jste došli až tak hluboko?“
Nyní nasucho polkl Ranyt. Nevěděl, jak má odpovědět. Musí říct totéž jako Danira, aby si nemysleli, že lžou. Pomohl mu však tvor sedící před ním, když mu prozradil, že mu druidka vyprávěla o průzkumu šachty, která se před nimi zjevila jakoby odnikud. Bezděčně přitakával, zatímco mu skřet vyprávěl ty největší lži, jež měl slyšet od dívky.
Po nekonečně dlouhé době, kdy jen seděl v křesle a poslouchal, dostala se řeč až k jeho domovu. Skřet se ho vyptával na životní návyky, jídlo, na to, kdy spí, kdy bdí i na další věci. Divil se, když mu byl řečeno, že u nich se spí v noci. „Co je to noc?“ tázal se.
„Přece opak dne...“ odvětil Ranyt.
„Aha... a co je den?“ pokračoval úředník.
„Vážně nevíte, co je den ani noc?“
„Nevím, je to nějaká budova, když v ní spíte?“
„Ne, jsou to časová období, která se cyklicky střídají jednou za několik hodin. Většina našich živočichů a zvířat je aktivních v noci, zatímco my, lidé, trpaslíci a další uvažující bytosti však spíme v noci, kdy je tma, a jsme aktivní ve dne,“ vysvětloval elf jako učitel žákovi.
„V čem je tedy rozdíl mezi dnem a nocí?“ ptal se jednatel, zatímco si všechno pečlivě zapisoval.
„Ve dne je tepleji a je světlo, svítí slunce, v noci je tma, bývá chladněji, jelikož slunce už zašlo a na nebi jsou jen hvězdy a měsíc.“
Posluchač užasle naslouchal všemu, co mu elf vyprávěl. Nemohl uvěřit, že existuje místo, kde je všude světlo bez loučí či luceren. Kde je volné prostranství na všechny strany bez jakéhokoli ohraničení stěnou. Přišlo mu to úžasné, chtěl by se tam někdy vydat a zažít na vlastní kůži.
Ranyt musel věznitelům povědět úplně všechno, co věděl, teprve potom ho nechali na chvilku v místnosti samotného; hlavní vyšetřovatel někam odešel. Za nedlouho se vrátil s několika dalšími skřety, očividně stráží, a ti Ranyta popadli a někam vedli. Procházeli teď mnohem honosnější budovou, než byla věznice, ale šli dál a pokračovali po cestách. Nebylo mu příjemné, že se za ním všichni otáčí, zvlášť když nevěděl, kde je, ani kam ho vedou. Obešli ještě několik odboček ulic a pak zahnuli doleva. Nemohl uvěřit svým očím.
Bezpochyby se právě díval na místní pevnost. Stála ve středu opevněného města a byla důkladně obehnána několik sáhů vysokými hradbami. Tyčily se u všech příchodových cest i okolo samotného hradu. Vypínaly se z nich tlusté kulaté věže s množstvím střílen. Díry ve vnější vrstvě zdiva naznačovaly, že už byly mnohokrát použity. Nikdy však nebyly prostřeleny či proraženy. Před vchodovou branou byli strážci i s Ranytem zastaveni dalšími strážemi, které na něj třeštili oči, jako kdyby měl tři hlavy.
Dál pokračovali po prvním nádvoří pevnostního hradu. První kruh okolo bašty tvořila hlavně série stájí pro chovnou zvěř. Šli dál až na třetí nádvoří, kde čekali, než je zavolají na audienci k panovníkovi. K Ranytovu překvapení seděla v audienční místnosti i Danira. Spadl mu kámen ze srdce, když ji viděl v pořádku. I jí se očividně ulevilo při pohledu na zdravého a živého elfa.
Usadili se, aby počkali na příchod panovníka. Ani po několika minutách se však stále neobjevil. Ranyt si s povzdechnutím dal nohu přes nohu, aby tak vyjádřil svou nespokojenost. Jeho signál zřejmě rozpoznali, jelikož byl zpražen několika ledovými pohledy. Museli čekat ještě několik dlouhých chvil, než se mrňous konečně ukázal. Nebylo možné ho nazvat jinak, neboť i mezi svými byl velmi malý. Navíc se nesl v nevkusně křiklavě barevném plášti, který navíc šoural daleko za sebou po zemi, a tvářil se jako vládce všeho tvorstva.
---
Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce
Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu
www.facebook.com/ranytkniha
www.twitter.com/theranyt
www.ranyt.4fan.cz