Poeta - moderní literární server

Deja vu

Mám zvláštní, podivný pocit neklidu už od rána.

V práci se mi nic nedaří. Všechno mi padá z rukou a zapomínám, co jsem vlastně chtěla. Dnes půjdu hned z práce domů. Rozhoduju se. Vykašlu se na nákupy. Potřebuju si odpočinout. Spěšně si oblékám kabát, beru kabelku a utíkám na MHD. Ujíždí mi takřka před nosem. No nic, povzdychnu si odevzdaně. Aspoň se projdu a přestane mě bolet hlava. Zamířím  k nádraží. Se sklopenou hlavou a zabraná do svých myšlenek si náhle uvědomím, že jdu do města. Tak přece jenom!

Předvánoční shon a spěch. Ulice plné lidí Také obchody plné lidí.Tlačenice,strkání a nervozita, podbarvená zpěvem nekonečných koled, cinkáním rolniček a reklamními slogany. Únava a bolavé nohy, uchozené až po kolena, třeštící hlava, vůně rumu a skořice. Těším se domů, do své samoty, tepla, klidu a pohodlí. Po nevydařeném vztahu a strohém oznámení lékaře, že nikdy nebudu mít dítě, jsem se ve své samotě zabydlela a je mi v ní dobře.

Nakupuju poslední drobné dárky a něco málo k večeři. Tašky nejsou moc těžké, můžu jít. Zapínám si kabát a hmátnu po kabelce. Je pryč! Peníze, kreditky, občanka, klíče, mobil! Znechucená a otrávená z vyhlídek na zítřejší běhání a vyřizování, beru tašky a vycházím ze supermarketu. Po kapsách počítám drobné na autobus. Nestačí  mi ani na polovinu cesty. Odevzdaně si povzdechnu  a pomalu kráčím ozářenou ulicí. Nastal soumrak a první hvězdy, jako malé lucerničky, svítí na nevinném nebi. Sníh příjemně chrupe pod nohama a mrazík štípe do nosu. Zhluboka se nadechnu a rovnám si myšlenky.  Moje kroky se samovolně stáčí k autobusovému nádraží. Pojedu, co to dá a zbytek dojdu pěšky.  Nebo snad tam bude někdo známý a půjčí mi potřebný zbytek mincí, ujišťuju se nahlas. Jsem nezvykle klidná.  Asi tou únavou, říkám si. Nebo tou vánoční atmosférou? Dívám se na zářivé komety a rampouchy nad hlavou a zpívám si starou oblíbenou koledu. Už bych měla být u nádraží. Jdu známou zkratkou. Měla jsem odbočit doleva, kam to jdu?! Musím se kus vrátit, zlobím se na sebe. Tohle je přece směr na výpadovku z města. Že bych se pokusila něco stopnout? Mihne se mi unavenou hlavou. Kdo by mě chtěl přepadnout před vánočními svátky? A kdyby, okradená už jsem, zasměju se sarkasticky do nastávající tmy.  Ne! Okřiknu se a otáčím se k nádraží. Nebudu pokoušet osud a chovat se nezodpovědně!

Rozhodně vykročím a mimovolně se ohlédnu zpátky. Na rohu stojí žena a mává na mě. Kde se tam vzala? Má dlouhé rovné světlé  vlasy do pasu a dlouhý černý kabát až na zem. Co  asi tak může chtít? Zbytečně mě to zdrží. Aby mi tak ještě ujel autobus, brblám si. Skláním hlavu před osvícením z rychle projíždějícího auta, přecházím ulici a …..žena  tam není.  Kruci! Chci přejít zpět a něco mě donutí se otočit. Zase tam stojí ! A mává na mě. Tak už toho mám dost. Jdu pryč. Jestli něco chce, ať zavolá, nebo jde ona za mnou. Dívám se na hodinky a přidám do kroku. Autobus! Další jede  za hodinu a já už toho mám dnes až nad hlavu. Těším se na silnou horkou kávu a pěkný film v televizi. Obcházím rozkopaný chodník a kousek před sebou vidím opět tu ženu. Nechápu, jak se tam tak rychle ocitla. Něco mi naznačuje a mává. Ne. Ona mi hrozí ! Ukazuje na výpadovku z města a jde tím směrem. Otáčí se po mě a opět rázně ukáže, ať jdu za ní. Polévá mě studený pot i horko zároveň. Začíná mi být divně od žaludku. Rozhlížím se ztemnělou ulicí, spoře osvětlenou blikajícími vánočními  výzdobami. Lampy pouličního osvětlení  pohasly a podivné ticho zvoní v uších. Kde jsou všichni ti lidé, co mě míjeli, nebo šli stejným směrem? Kde jsou všichni? Já se snad bojím!!!  Zasměju se nahlas tomu nesmyslu a chci pokračovat svou cestou k nádraží. Najednou cítím, jakoby mě někdo uchopil za rameno a prudce se mnou trhnul.  Neznámá žena stojí na druhé straně chodníku a upřeně se na mě dívá. Natahuje ke mně ruku. Zadívám se na ni a uvědomím si, jak podivně vypadá. Bledý obličej, povlávající dlouhé vlasy a ten příšerný kabát….cítím něco tajemného a nepřirozeného.  Oklepe mě zima. Jako uhranutá jdu k ní. Dává se do běhu. Běžím také, ale nestačím jí. Najednou mi zmizí před očima a já zadýchaná stojím na opuštěné vozovce za městem. V hlavě mi  buší kladiva a srdce vyhrožuje, že vyskočí z hrudi. Nechápu nic. Necítím strach. Spíše podivný klid. Čekám. Něco se stane. Vím to.  Nelámu si hlavu tím, kam zmizela ta neznámá žena. Zhluboka dýchám a čekám. Ostrý večerní vzduch mi roztahuje plíce a osvěží tváře. Zvedám hlavu k nebi, na kterém něžně září miliony hvězd a zahlédnu jednu, jak zvolna padá k zemi. Pomyslím si, ať to zvládnu! Ale co?! A náhle mnou projede blesk poznání. Ta jedna snad tisícina sekundy stačila k tomu, aby mi promítla mé podvědomí do thrilleru. Tady jsem  přece už byla! Na tomto místě a v tuto chvíli. A TO se už jednou stalo! Nebo se mi to jenom zdálo?! De ja vu.

Nestačím se nad tím dál zamýšlet, protože sled událostí byl rychlý, dramatický a vyčerpávající. Kolem mě projíždí auto. Sotva stačím uskočit víc ke krajnici. Jede příliš rychle! Na namrzlé vozovce dělá „hodiny“, naráží na svodidla, odráží se jako pingpongový míček, na druhou stranu vozovky a zpět. Čelně naráží do jediného sloupu, který tam stojí zlověstně, jakoby na to právě čekal!

Ledový závan vzduchu otřásl celým mým tělem a zvedl vlasy na

zátylku. Podlomila se mi kolena, cítím sucho v krku. Asi omdlím! Svist gum po vozovce, tupý náraz a řinkot skla doznívá v ponurém tichu a já slyším pouze tlukot vlastního srdce. Nevěřícně zírám na blikající světla bílého vozu a známou  postavu ženy v černém kabátě, stojící u něho. Netrpělivým gestem mě zve, ať jdu blíž. Polknu a promnu si oči.  Vím, co uvidím a děsí mě to. Když se opět podívám k havarovanému autu, nikdo tam není. Vím, že tam nikdo nebyl.

Konečně se odhodlám, sbírám zbytky sil a odvahy a prudce trhnu klikou dveří. Odepínám bezpečnostní pásy, beru ženu pod ramena a vytahuju ji z auta. Pokládám ji na zmrzlou zem a dlouhé blond vlasy odhrnuju z obličeje. Velké modré oči se dívají do dálky, ze které není návratu. Na tváři má šťastný úsměv. Vím, že je to zbytečné, přesto jí rozepínám dlouhý černý kabát až k pasu a snažím se zjistit dech a tep. Poplašný zvonek v mé hlavě cinká. Neztrácej čas! Slyším tichý hlas a přísahala bych, že můj to není. Rychle přistupuju k autu a zvedám hlavu muže za volantem. Krutě pořezaný obličej je celý od krve. Bezpečnostní pás nejde odepnout. Naučeným pohybem muži zakláním hlavu a podsunuju bradu. Začínám panikařit. Bude to stačit?! Opravdu žije?! Začíná chroptět a sténat. Žije! Hledám mobil, abych mohla zavolat záchranku. Musím se podívat do kapes, do přihrádek, napadá mě a dívám se přímo na něj, ležící na prázdném sedadle. A v tom momentě si uvědomuju, že něco není v pořádku. Jako rána do hlavy, mě osvítí myšlenka. DÍTĚ!!! Zazní do pochmurného tichého večera výkřik. Můj výkřik. Nahnu se k zadním sedadlům a z dětské sedačky vytahuju malou holčičku s blonďatými vlásky, která vypadá, jakoby spala. Bože! Co je? Co mám dělat? V panice křičím k nebi. A zase slyším ten známý tichý hlas ve své hlavě. Zapadl jí jazyk. Nedýchá. Pospěš si. Trojí hmat a dva krátké vdechy, jemná masáž srdíčka a maličká otevírá své velké modré oči a vážně se na mě dívá. Přes slzy uvolnění nevidím. Klepu se po celém těle a začínám vzlykat.  Koktám do mobilu a v náruči svírám vyděšenou holčičku. Ječivý zvuk přijíždějícího vozu záchranné služby rozřízne chlad  temného večera. Odmítám pustit dítě a kácím se k zemi. Zachytávají mě silné paže a v poslední sekundě vědomí slyším tlumené hlasy. Probírám se ve voze záchranky a začínám zvracet. Ležte klidně, paní, jste v šoku, slyším rázný hlas lékaře. Dítě! A ten muž? Dítě je v pořádku a je tady s vámi. Ležte klidně a neunavujte se mluvením. 

V nemocnici si mě i holčičku nechávají na pozorování přes noc. Nebráním se. Sama bych doma, bez sedativ asi nespala. Holčičku mám u sebe na pokoji nadstandardní péče. Odmítla jsem ji nechat na dětském oddělení samotnou. Vydávám se za její tetu a maličká se mě drží, jako klíště. Ráno vyřizuju příslušné doklady a formality.  Musím se přiznat. Neznám ani její jméno. Večer se mě nikdo na nic neptal. Vzhledem k prožitému šoku, jsem stejně nebyla schopna adekvátně odpovídat na cokoliv.

Nerada předávám holčičku do náruče sociální pracovnice, která mi strká k podpisu nějaké papíry. Smutně se dívám na zavřené dveře. Ne! Všechno ve mně křičí. Holčička je moje! Není. Odpovídá mi rozum v mé hlavě a já polykám slzy. Tolik si přeju mít dítě, že ztrácím soudnost. A pak si náhle uvědomím, že také já jsem dala život dítěti. Zachránila jsem ji. Darovala jí život. Zaplavil mě neobyčejný, krásný pocit radosti a štěstí. Tu tichou radost si budu nosit ve svém nitru po zbytek svých dní.  Po svém propuštění z nemocnice jdu do lékárny pro léky na uklidnění a vzápětí se vracím zpět na oddělení  ARO. Dívám se na ležícího muže se znetvořeným obličejem a spoustou hadiček a trubiček, vedoucích do jeho mladého bezvládného těla. Pravidelný a tichý zvuk dýchacího přístroje, spolu s tikotem dalších přístrojů zní, jako umíráček.  Muž Je v hlubokém bezvědomí, s velmi vážným a těžkým poraněním  hlavy.  Příštích 12 hodin bude kritických, operace proběhla dobře, ale…..poslouchám slova lékaře a v hlavě mi běží film prožitých minut hrůzy a nervového vypětí. Vděčí vám za život, paní, tedy, pokud se probere z komatu.  Můžete přijít zase zítra……nashledanou……  

Příští dny byly smutné a nepříjemné samým papírováním a vyřizováním. Naštěstí domů jsem se dostala bez problémů. Náhradní klíč si schovávám  do starého květináče u vchodu. Pod vánočními ozdobami by ho sotva někdo hledal. Návštěva policejního oddělení, jako svědka dopravní nehody a zároveň  k nahlášení ztráty dokladů a peněženky, blokace karet v bance, nové  klíče…..Nastavované hodiny v zaměstnání za ty kolegyně, mající rodinu a děti……Ani se mi nechce péct cukroví. A měla bych, jako každoročně podělit rodinu, se kterou trávím vánoční svátky. Nečinně chodím sem a tam. Volali z policie, že se moje peněženka našla pohozená u bankomatu a o kousek dál i celá kabelka. Jenom mobil schází. Byl to starý šunt. Pod stromeček dostanu nový. Kreditní karty jsou v pořádku, PIN si nikam neukládám, ani nepíšu a těch pár drobných peněz mi líto není. Na charitu dávám víc. No vidíš, utěšuje mě starší sestra a hladí po vlasech. Všechno dobře dopadlo! Všechno?! Křičí moje nitro a nechce se svěřovat. Ještě by si sestra myslela, že jsem se pomátla ze šoku a nutila tabletku sedativa. Svoje prožitky si musím nechat pro sebe. Nikdo by mi nevěřil. Nechám se přemluvit ke společnému  pečení cukroví a moje nálada se zlepšuje.

Vánoce proběhly v klidu a pohodě, beze změn, jako každý rok. Já se opět vrátila ke svému ustálenému a poklidnému způsobu bytí. Už nikdy jsem se s tím mužem a děvčátkem nesetkala. Snad nějakým zázrakem, snad  šťastným řízením nějaké vyšší moci, v ten podivný večer nepřišli o život. Ani nevím, jaké byly jejich další osudy.

I když mě tato příhoda velice zasáhla, život šel dál a já se časem zcela zotavila z prožitého šoku.

Domů jezdívám stejnou cestou. Pokaždé, i po tolika letech, když míjím malý pomníček u cesty, ve mě zatrne.  Zdá se mi, jako bych tam viděla stát tu známou postavu ženy a zdá se, jakoby na mě pokaždé mávla na pozdrav.