Pronásleduje mě Tvůj stín

který pohrdá mým přáním

ukončit kroky

ve stopách tmy

kam skláním hlavu do ticha

aby se má slova

nevířila ve vzduchu

prázdných vteřin

kdy prosinec

je příliš dlouhý

na veškeré rány

 

chráníš svou zem

nahým kouzlem princů

které nás možná nezabije

stvořením pomeranče a ústřic

 

zdála se lesklá

hladina kde kal popíjel jed

 

až Tě opět uvidím

bude to naše

poslední past

protože už nedokážeme být

 

já a Ty

se zničíme navzájem

závislostí dne

 

být lepší nebo jinde

udělám z Tebe hromady trosek

pomocí vzpomínky

opakující se v období

co pod práh se skryla

 

až se Ti bude zdát že je konec

tak začne pravá válka

mezi nahými těly

ukamenovaných želv

s náskokem co zahořel

na nových listech papíru

 

vytrhám své jméno ze Tvé kůže

prázdno zaplním obrazy genocidy

přes které už nikdy

sama neprojdeš k davu

kde

pokud Tě držím... umíráš

 

plýtvat slovy

na Tvou obskurnost nemá smysl

chci Tě podruhé nenávidět

 

hlasité ticho

jaro zimou zahřívám

naplno umírám a žiju

Ve Tvých ZÁKOPECH.

 

 

 

 

5.1.201620:54