Stále cítím hlad. Pocit sytosti nebo bájného přesycení je utopií. Snad to souvisí s hladem po blízké duši ženského pohlaví, která nepřichází ani náznakem. Moje podvědomí možná brání naplnění vztahu, dobře ví, že ani on nezachrání moji všeobecnou nevíru v cokoliv smysluplného na tomto světě. Poslední trumf existence tak oddaluje svoji nahotu, na jejíím těle pro mne nebylo krás, možná jen do okamžiku odhalení tajemství přislibujících povznesení nad úmorně plynoucí stárnutí mě jako spotřebiče pozemských darů. Byl jsem zbytečným člověkem a nemohu svědčit o životě v dobrém. Ale mám odhodlání ani na něj neplivat. Jednoduše mlčet i při výbuchu emoční nebo jaderné bomby pod dopravním prostředkem přepravujícím tvory unavené prací nutnou k přežití. K přežití bez hlubšího obsahu, jen jako předcházení bolesti hladem či zimou. Hlad a zima byli v historii ovladači svalů lidských tvorů. Nebýt jich, nežijeme, přestože jsou tací, kteří si dovolují svou potřebu být zpochybnit.
Nakonec jde o pouhé nasycení potřeb, zasypání děr materiálem vybraným z jiných děr, vyprázdnění semeníků, dokud se Země točí, aniž by na tom měla zásluhu. Žil jsem na planetě vězňů, žíznících nevěda po čem. Odsouzeni byli jsme za hříchy, jež se v něm odvážíme spáchat, a za činy, které z bázně neprovedeme. Života kráso, přec tě nemám rád.