Maluju obraz,stojí na dřevěném stojanu
v pokoji plném nepořádku, prachu a zmatku, snad jako
by se v něm zrcadlil střípek povahy malíře, kterou pravda
vynesla na světlo, nesměle se kroutíc, jako temnoty chtiví brouci
pod pařezem.

Uprostřed toho zmatku, namáčím štětec do barvy a snažím se o první tahy nového obrazu.


Tak složitá, jak jen život může být



Přede mnou stojí bílé plátno, zlověstně na mě zírá svou prázdnotou,
a já přemýšlím. Chci nakreslit obraz, bez přikrášlování, bez zbytečných
poklon a falešných chvalozpěvů, tak typických pro dnešní dobu, plnou lží.


Tak zmatená, jak jen život umí být


Štětec se pomalu zarývá do kůže bílého plátna a první kapky krve
se derou na povrch. Kreslím portrét. Portrét člověka, o kterém by se
dalo říct tisíce slov, a přece by ani kouskem nestačily k pochopení.



Tak ztracená, a přitom stále umí snít



Pomalými tahy obkresluju obrys postavy. Co jen chci dát do toho kousku
světa stojícího přede mnou. Co bych chtěl vyjádřit tím štětcem a trochou
barev. A dokážu vůbec vyjádřit něco, co ani sám nedokážu pochopit?


Cítí se zbytečná, když nechce s vlky výt


Tváří se smutně, z očí kane jediná slza, nad čím smutní? Možná nad
ztrátou, možná z pocitu samoty, z nedospělosti, pro všechno najednou
a zároven pro nic, v komnatě bez světla, bez oken, nepustí k sobě nikoho.


Slzami snaží se špínu světa smýt


Hodiny odbíjejí půlnoc a já jsem s prací hotov. Nejsem spokojený,
ale ani jsem kdy nečekal, že budu. Na kratičkou chvíli jsem v tom
obrazu uviděl hvězdu, která zázářila a spadla za kopce. Usmívám se.
Venku začalo pršet a po obraze stéká slza.Slova jsou jen slova a
obraz je jen obraz. Jen člověk dokáže cítit radost i smutek stejně.
Někdo víc a někdo míň.