Odpusť mi beztvarou upřímnost, pane.

Kolotoč smotaných slov do vět pletu.

Dřív, než mé tělo zoufale vzplane

z toulavých myšlenek složím snad větu.

 

Včeras mne poznal, i když jen zletma,

a já už od rána spřádám odvetu

- ach, jak chci věřit, že něco je tu -

teď padám do noci

a všude je tma.

 

Odpusť mi beztvarou upřímnost...

Bojím se, že není záchrany.

Žerty jsme ukryli dychtivost,

vlévali jedy si do rány.

 

Přestože dotkl ses té mé jen zletma,

kde měla jsem oči dlí hladové jámy.

Chamtivě sežrals dvě do duše brány,

stačilo mrknout