S povzdechem za zády,
dívám se slunci do tváře,
mrazí mne víc než pohled ledový,
není to nic, jen smutek březnový.

Usínám v sen májový,
pro honbu za štěstím, za krásou polibku,
ve víře v proměnu,
mráz štípe, i teď... pro změnu!

Potím se vedrem v létě slunečním,
stojím k ní opět čelem,
usmívá se v paprscích odlesku,
sežehnut, spálen silou blesku.

Větrný mlýn kolo roztáčí,
kolotoč dlouhý snad něco napraví,
myslíš, že jsi za vodou?
Přijde zas, zas s tou svou potopou...

Už mrzne, jak praští,
bundou teplou srdce se zahřívá,
nebýt spalován tou touhou,
měl bych teď po roce jen chvíli dlouhou...