I.

Na žlutý papír

pár kapek krve.

Poslední testament

snad pro Boha.

Teatrální,

smysluprázdné.

Jaké je směrovací číslo?

Poslat spíše do nebe,

do pekla?

Kdo ví, kde se teď schovává.

 

II.

Na hraně očekávání,

balancujíc svojí pokrytečnost a pýchu.

Trochu doufat a trochu ne.

Vždyť to vlastně není důležité...

že ano?

Jak dlouho čekat

na rohu ulice?

Ještě pět minut,

než se přiměji odejít,

jaký je kurs mého citu k času?

Mám čekat dny? Hodiny?

Roky? Vůbec..?

 

Po jak dlouhé době

ti můžu říci,

že tě mám rád?

Jeden pohled?

Jeden rozhovor?

Kdo mi to pak spočítá?

Málo jsi čekal,

moc jsi spěchal.

Kdyby jsi stál v dešti

o dvé minuty déle,

byl by jsi šťastnější.

Co je ta síla,

co nás drží v očekávání?

Co je ta síla,

co nás nutí k odcházení?

 

III.

Chci být smyslníkem tvojí tváře,

svlékat tě podle kalendáře.

Od ledna až do prosince

nepromarnit žádný šance.

Chci žít, být a mít se skvěle.

.