Kdysi žil v jednom z velkoměst ve velkém státě, v malém šedém bytě se svou rodinou mladý chlapec. Jeho jméno lahodilo každému uchu a kdokoliv ho uslyšel hrát na klavír, zažil nejslastnější hudbu, jakou mohl kdy slyšet. Náš hoch se může každému jevit jako talentované dítě, kterých je na světě jen hrstka. Měl jen jednu chybičku, kterou skrýval.
Už od dob, kdy začal Christopher vnímat okolní svět, se jeho matce zdálo, jakoby vnímal ještě něco navíc. Někdy jí připadalo, že když sedí její hoch sám v pokoji a hraje si s autíčky, je tam ještě něco s ním a její syn tomu odpovídá. Možná by jí to nevadilo, ale vždy, když na něj svítí světlo, objeví se nejen Chrisův stín, ale ještě stín postavy pohybující se u něj.
Dnes už je chlapci 15 let a děsí svou matku čím dál více. Prosí svou matku, aby ho pustila ven s přítelem Alexem, jenže žádný chlapec s takovým jménem s ním nechodí do školy a v okolí také žádný nebydlí. Jednou si to dokonce byla ověřit na radnici.
„Ale no tak, mami, ty ho snad nevidíš? Alex stojí přímo vedle mě! Urazí se, když někdo říká, že neexistuje, nebo že je můj imaginární přítel. Štve nás to!“
„Já ti věřím, že možná nějaký Alex je, ale tady v té místnosti žádný kluk kromě tebe není!“ Chrisova matka je blízko šílenství, protože se jí její jediný syn snaží přesvědčit o tom, že v jejich bytě s nimi bydlí i onen Alex.
„On tady vážně stojí! Teda… On je nemocný, když sem byl malý, Alex vypadal jako malý kluk, ale teď… On..“
„Christophere, běž do svého pokoje! Nechci o tom tvém bludu už slyšet ani slovo!“ Matka naštvaně prstem namířila na pokoj a na jakýkoli vzdor zaječela, ať jde s tím „bludem“ pryč a poté, co Chris odešel, se rozbrečela.
„Tohle jsem nechtěl Alexi, vím, že pokud nepřesvědčím někoho o tvé existenci, tak… no… už se nebudeme moci vídat. Ale já se snažím, jenže moje matka mi nevěří a ve škole se se mnou nikdo nechce bavit a já ani nevím proč.“ Chris se smutným výrazem, směřoval svůj pohled na židli u klavíru v jeho pokoji.
„Prosím, pověz něco, vždy jsme si povídaly klidně i celou noc a teď se budeš dívat jen do země?!“ Pořád se dívá na židli a čeká odpověď od neviditelného přítele. Chris nejspíš neobdržel odpověď, s ustaraným a zároveň naštvaným výrazem v obličeji si lehl na postel a dal se do čtení jeho oblíbeného a jediného komiksu.
Večer, když už Chris i jeho matka spokojeně spaly, zazněla v jejich bytě zvláštní melodie. Hra na klavír. Jak mohl být slyšet klavír, když na něj nikdo nehrál. Ta hudba zněla podobně jako jedna ze skladeb, které Chris složil. Podobala se, ale byla jiná. Smutnější. Zdálo se, že hru na klavír slyšel jen Chris, chrapot jeho matky byl totiž slyšet i přes ty ladné tóny. Chris ležel na posteli a díval se do tmy. Vlastně se možná, ani nedíval, v noci by viděl stejně jen tmu. Nevnímal nic než jen skladbu rozléhající se po jeho pokoji. Hra ho příjemně uspávala, a přesto nenechala v klidu, nutila ho přemýšlet o životě, o Alexově životě. Zda je možné, aby žil s člověkem, který je pro ostatní jen duch nebo plod fantazie chorého chlapce. „Dokážu si Alexe udržet? Bude se mnou vůbec chtít být? Už teď se mnou nemluví. Co když žije opravdu jen v mé mysli a není skutečný… NE! Hloupost!“ Chris se bez přestávky ptal sám sebe na zvláštní otázky a sám si odpovídal a diskutoval o nich pár minut, hodin. Většinou, když nemohl usnout, promluvil nahlas, a když se ozval Alex, většinou větou „ne, já nesnědl ty sušenky“ začali si spolu povídat o věcech, které je nenechali spát. Jenže, dnes večer si Chris povídal sám nahlas a ani po dlouhé době se mu nikdo neozval.
Další den ráno slyšel chlapec z kuchyně neznámé hlasy. Nechtělo se mu vstávat, ale nemohl si pomoct, zvedl se z postele a potichu si sedl ke dveřím z pokoje, přitiskl ucho na klíční dírku a poslouchal ty hlasy. „Je tam máma, to je dobře… Ale kdo jsou ty ostatní hlasy? Zní to jako nějaká holka a dva chlapy. Jako by se bavily o mě.“ Pomyslel si Chris a náhle se odtrhnul od dveří. Slyšel, že se někdo blíží. Rychle skočil zpátky do postele a předstíral spánek. Dveře se otevřely a vstoupila Chrisova matka s neznámým mužem v bílém plášti.
„Tady má pokoj. Nikdy by mě nenapadlo, že se mu tohle stane. V rodině nemáme nikoho, kdo by byl takhle nemocný. Tolik jsem se snažila vychovat ho dobře, ale nejspíš jsem zklamala.“ Se smutkem na tváři a slzami v očích se dívala na postel, ve které ležel její syn napůl zakrytý dekou.
„Paní, nemůžu říct, že jste udělala chybu ve výchově, ale zatím se k němu tahle diagnóza nejlépe hodí. Možná po čase u nás v ústavu najdeme to, kvůli čemu je váš syn takový… no víte, jak to myslím.“
„Myslíte Alexe?! Ten tady nikde není!“ Chrisova matka tomu muži skočila do řeči, až se jí lekl.
„Co to říkáte? Do žádného ústavu nejdu! Nejsem blázen!“ Christopher už to nemohl snést, zvedl se z postele a zakřičel na ně. Když uviděl toho muže, došlo mu, že si jeho matka myslí, že je vážně blázen. Chris ani nečekal na jejich odpověď, vzal si ze židle rifle a triko, které si v rychlosti oblékl a odešel z bytu. Všichni se ho snažili chytit, říkali mu, že to není, tak zlé v těch ústavech, že mu chtějí jen pomoct. Jenže Chris je neposlouchal.
„Takhle to vůbec nemělo skončit Alexi. Když jsme byli malý, měla na nás matka jiný názor.“ Chris s pláčem utíkal od domu a z města do blízkého rozlehlého parku.
Na lavičce pod rozkvetlou třešní se posadil a rozbrečel se. Bylo něco kolem desáté hodiny ráno a chodily kolem něj lidé, jak děti nebo dospěláci, tak i senioři. Bylo mu to jedno, celý den tam seděl a mluvil s Alexem. Když byl na dně, vždy mu pomohla jen konverzace s jeho neviditelným přítelem, protože jen on mu rozuměl a měl ho rád.
„Proč mi nikdo nevěří Alexi? To vypadám jako totální magor? Řekni mi, ty bys mi nevěřil, kdybych ti řekl, že se bavím s člověkem, kterého vidím jen já? No, pravda, moc věrohodně to nezní. Ale i tak tě mám pořád rád, jsi jediný kdo si o mě nemyslí, že jsem blázen, nebo něco tak.“ Chris se podíval vedle sebe a usmál se.
„Víš, vždycky mě zajímalo, proč se to vůbec děje… To, proč mizíš, už si tě ani nepamatuju v celku a vidět teď jen tvou hlavu je vážně zvláštní. Přál bych si, aby v tebe někdo uvěřil a ty tu zůstal o něco déle, nebo navždy. Bylo by to super. Ale ty už se mnou asi ani nemůžeš mluvit, co? Je to škoda, že… že…“ Chris se rozbrečel a obličej si schoval do dlaní.
„Já se s tebou nechci loučit! Nechci tě opustit! Alexi, ty jsi jediný, kdo mě má vůbec rád!“
Když se Chris uklidnil a podíval se vedle sebe na lavičku, změnil se mu výraz ve tváři. Celý zbledl. Stoupl si z lavičky, pár kroků ustoupil a zběsile se rozhlížel po okolí. Rozběhl se po cestě hlouběji do parku a mezitím si všiml dívky sedící na lavičce za keřem kousek od místa, kde seděl on s Alexem. Ta ho, ale nezajímala. Běžel tak daleko, co mu síly stačily. Zastavil se u majáku na břehu nějaké vody. Nikdy tady nebyl, ale táhlo ho to sem jako magnet. Chris byl na dně, začal všude rozkřikovat Alexovo jméno, okolo něj chodily lidé a dívaly se na něj jako na blázna. Když mu došly síly, svalil se na zem a opakoval pořád dokola jeho jméno.
„Alexi, Alexi, Alexi, no tak kámo, přece mě tu jen tak nenecháš šílet.“
Alex zmizel. Už ho nikde neviděl.
Právě zapadalo slunce, západ byl nádherný a jediné na co dokázal Chris myslet, bylo to, že si přál, aby ho mohl sledovat i s Alexem. Na konci cesty za majákem si všiml starého bílého piána.
„Pche, jak jsi mohl milovat natolik tuhle věc. Já kvůli ní trpěl, každý od máminých známých mě chtěl slyšet, jak hraju. Nenávidím to, i když v tu jedinou chvíli jsem jim připadal normální. Ale… myslím, že kdyby věděli, že já dokážu na klavír zahrát sotva půlku skladby od Chopina, nevšimly by si mě a nazvaly mě lhářem. Bez Alexe, jsem nic. To on vždy za mě hrál na klavír. Když jsem ho poslouchal, bylo to krásnější, než cokoliv na světě. On byl jediný, kdo mi radil ve škole, kdo mi pomáhal s tím, co mi nešlo, kdo mě neodvrhl. Alexi, nejsi pryč, ani hodinu a už mi strašně chybíš, nechci být na světě úplně sám.
Chris seděl u majáku až do úplné tmy a kolem jedenácté hodiny ho tam někdo našel.
„Chrisi.“ Chris sebou trhl. Slyšel, jak někdo zašeptal jeho jméno.
„Pojď zpátky.“ Znovu, pomyslel si, že je to jeho matka a chce ho dotáhnout zpět domů, ale když se otočil, nikdo tam nestál. Najednou mu prošel mráz po zádech a dostal strach.
„Haló?“ S roztřeseným hlasem zavolal do prázdného parku. Nikdo se neozýval, ale Chris se pořád bál. I přes strach se vydal do parku. Nejistým pomalým krokem procházel parkem, u každého keře se modlil, aby na něj nic nevyskočilo. Už byl uprostřed parku. Získal trochu odvahy a šel rychlejším tempem, neohlížel se za každým keřem. Ani si neuvědomil, kam došel. Vrátil k lavičce, na které seděl ještě s Alexem. Posadil se a vzpomínal na časy s ním. Povídal si sám pro sebe, chvílemi měl pocit, jakoby ho někdo sledoval. Chris seděl, tak klidně jakoby věděl, že už mu nemůže nic ublížit víc než odchod Alexe. Náhle uslyšel křupnutí větve. Trhnul sebou a otočil se ke stromům za ním. Nic tam nebylo. Otočil se zpět a tam.
U keřů před ním stála tmavá postava.
„Áaa-a-a…“ Chris se lekl, až trochu zakřičel. Postava se k němu nepřibližovala. Po chvilce k němu natáhla ruku. Chris nevěděl, co dělat, ale věděl, že se nechce za žádnou okolnost přiblížit k té postavě.
„Co po mě chceš?“ Chris se váhavě zeptal postavy.
„Neboj se, pojď za mnou.“ Postava zněla až moc mile na to, aby mu chtěla ublížit, tak se Chris po chvíli váhání zvedl a šel o něco blíž k postavě. Začala se rýsovat její postava, byla to menší dívka. Tipoval, že jí mohlo být tak 10 let. Když k ní přistoupil ještě blíž, viděl jí do tváře. Stála před ním roztomilá dívka. Chytla ho za ruku a provedla ho celým parkem až k majáku.
„Běž tam, něco jsem ti tam nechala.“ Dívka to řekla naprosto rozkošně a nevinně.
„Proč zrovna mě? Ani se neznáme.“ Chris jí odradil, ale ona se nenechala a strčila do něj.
„Jdi a nereptej!“ Naštvaná, ale pořád roztomilá holčička se na něj dívala přísně, dokud se nedal do chůze. Blížil se k majáku, nad ním zářil obrovský měsíc a v tom se ozval známý hlas. „Škoda, že jsem propásl západ slunce s tebou. Té dívce to trochu trvalo.“