Můj vztah začal na základě internetové známosti. Za čtyři dny spolu budeme již patnáct měsíců. Já jsem asi teprve teď (v posledních šesti měsících) zamilovaná. A to je možná ten problém. Začali jsme spolu chodit v říjnu a od listopadu jsem k němu jezdila na víkendy, volna a prázdniny. Odmaturovali jsme a byli zase spolu - celé léto. A tam se to zvrhlo. Uvědomila jsem si, že nejsem jediná, na kterou se dívá a po které touží. Dost mě překvapilo, že žárlím. Nejsem totiž ten typ žárlivky - i když si tak od té doby celkem připadám. Nemám parametry modelky, do krásné holky mi taky leccos chybí, ale i tak si mě tenhle kluk vybral a společně to táhneme již celkem dlouho.
Ale! Nestalo se vám nikdy, že jste mluvili na partnera sedícího u počítače a on vás nevnímal? Koukal do monitoru a s pohledem plným lásky, citu, něhy a vzrušení čekal, co napíše ten NĚKDO na druhé straně?
Já si teď připadám jako zoufalec snažící se rozplakat masy.
Ale to tak není. Nejsem zoufalá. Jen mě mrzí, že se nedokáže vcítit do mě. Proč to neumí. Ano, když jsem sama, taky vydržím chatovat hodiny, ale nebalím. Radši na rovinu napíšu, že někoho mám a chci jen nezávazně pokecat. Ale co když on ne. Co když...
Co když už se zamiloval a je se mnou jen proto, aby mi to nebylo líto. Co když ji miloval už dřív, ale nechtěla s ním být. Nebo ona milovala jeho a on ještě neměl zájem. A teď dělá drahoty ona.
Proč člověka napadá, co se může dít v hlavě toho druhého, když usíná vedle něj s citovým chladem. Nejde jen o sex - to si asi už všichni uvědomujeme. Ale proč neobejme a neřekne "Miluju tě". Přeci to není tak těžké. Jen chvíli ležet v objetí! Jen říct tu jednoduchou větu! Jen chvíli být blíž než ti, co je potkáváme v ulicích - ti cizí.
Prosím napište, co je to za blázinec na tomhle světě. Myslíte, že vážně existuje láska? Ta pravá a nekonečná. Ta, jež dokáže vlézt pod kůži a zaútočit na všechny smysly. Ta, co jsem ji asi už poznala, ale nechala mě z jeho strany ve štychu.