Nezná světlo, kdo nepoznal temnotu. Neví, co je blaženost, ten, kdo se nenapil ze studny nejhlubší beznaděje. Ohyzdná, věčná, bezedná vagína nás hladové, neklidné a bezejmenné, tuláky bez domova, v děsivých, bolestných, křečovitých záchvěvech agonie světa vyvrhuje, polyká a přežvykuje, sceluje a přetavuje. V trhavých záškubech orgastické bolesti. V krvavé závrati hnilobné slasti. Jsme spící mrtví. Proplouváme životem, aniž bychom ho sebemíň cítili. Tisíckrát za den se ztrácíme a znovu nalézáme, rodíme a zase umíráme. Jsme unaveni ze světa, v němž požírali jsme jen sami sebe. Naši smrt sytí beznaděj. Nic nezískáme, protože není nic, po čem bychom toužili, ať už po okamžiku, pocitu, prožitku, osobě či věci. Nic neztratíme, protože není nic, žádná věc, tvor nebo idea, pro kterou bychom bojovali, tvořili či umírali. Žádný cíl a žádná touha, která by k nám promlouvala. Ožíváme v bolesti a zmaru a v noci se probouzíme do snů, ve kterých hoří písek a stromy krvácejí. Kde končí anděl a začíná bestie, kde leží nejzazší hranice šílenství