Je mrazivý večer. Plíživě se stmívá, obloha rudne a zlehounka se barví do fialova. Miluju tu chvíli. Všechno kolem utichne i vítr se ztiší a slunce náhle bez varování hupne za kopec. Nastala tma, jenom hvězdy září a měsíc se dobrotivě usmívá, jakoby chápal mé duševní rozpoložení. Zvolna se procházím rozlehlým, ztichlým parkem, ve kterém doznívá dětský křik a štěkot psů. Sníh křupe pod nohama , svěží vzduch štípe do nosu a já se hlouběji chumlám do šály. Nechce se mi domů, kde mě svírá stesk a smutek. Číhá na mě ze všech koutů a zlomyslně čeká, až otevřu notebook.
Vítr zesílil a za krk se mi snáší studená sprška sněhu z větví stromů. Otřepu si ramena, čepici přitáhnu na uši a ruce vrážím hlouběji do kapes. Kruci! Zakleju nahlas a jenom já vím, že ten sníh za to nemůže. To ten mizerný pocit, který se mi vkradl do duše, usídlil se tam a ničí mě už od rána. Pocit, před kterým marně utíkám. Musím domů. Mám promáčené boty. Je mi zima. Je tma. Je pozdě. Co bylo, už nikdy nebude.
Přidávám do kroku, skoro běžím. Na prsou cítím píchání. Nemůžu se nadechnout. Kruci ! Kruci! Křičím do ticha a teplé slzy mi solí oči. Tak a dost! Domlouvám sám sobě rozhodně. Zastavuju se, předkláním se a zhluboka dýchám. Těším se domů. Uvařím si čaj s rumem, pustím si film ze své sbírky a na ten krám se ani nepodívám! Předříkávám si nahlas, jako zlobivému děcku a kradmo se rozhlížím, jestli mě někdo neposlouchá. Nikdo. Nikdo tu není. Jenom vítr se potměšile směje. Už ví své. Už toho vyslechl víc, než dost. Ten, kdyby mohl vyprávět! Ví, že tím krámem myslím notebook. Internet a tlačítko facebook. Červené světýlko zpráv na facebooku. Čert aby to spral! Uplivnu a vztekle nakopnu šišku na zemi. Čert, aby spral ten den, kdy jsem jí odpověděl na komentář!
Zpočátku nevinný flirt se měnil ve zvláštní vztah. Závislost, přímo posedlost. Aspoň já to tak cítil a prožíval.
Napsala! Hřejivé teplo na srdci, v duši klid, pocit radosti a pohody. Pocit domova. Porozumění. Souznění. Splynutí duší. Spříznění. Laskavý humor. Příjemně strávené chvíle večera a někdy i dlouho do noci, když se mi nechtělo spát. To všechno a ještě mnohem víc slibovalo to červené světýlko. Sdílené názory rozšiřovaly obzory, odkrývaly znalosti a vědomosti, nutily ke studiu, zkoumání, ověřování dat a zjišťování dalších. Stejné koníčky pobavily, sdílená tajemství a bolístky potěšily a pohladily okoralou starou duši. Najednou můj staromládenecký byt nebyl tak prázdný a tichý. Pobrukoval jsem si známé melodie a nahlas se smál. Pookřál jsem a omládl. Probudila mě. Opět jsem začal žít. Více jsem o sebe pečoval a dbal na denní režim. Zdravě se stravoval. Cvičil. Běhal. Přítelkyně na facebooku. Netová přítelkyně. Ta prostá dvě slova měla takovou moc! Spoutala mou duši, srdce, mysl. I tělo, když znavené žadonilo o spánek a přitom se mu nechtělo zvednout ze židle. Měla moc a kouzlo těšení a překvapení.
To všechno bylo a už není. Uběhl rok, jako ta voda v potoce, kolem kterého tak často chodím a žaluju do chladné vody. Nikdy se nedozvím, jak vlastně vypadala, jaké bylo její skutečné jméno. Nechci to vědět. Zanechala ve mě kousíček tajemna a bolestnou vzpomínku, když odešla tam, odkud už žádná zpráva nepřiletí.
Po nekonečném, zpočátku mrzutém, rozpačitém a jak míjel čas, trýznivém čekání, jednoho dne opět zasvítilo to světýlko. Začal jsem mu říkat světýlko naděje. Byl Štědrý den. Jak krásný dárek! Tajil se mi dech a srdce bušilo, jako po běhu do kopce. Radostně jsem rozklikl zprávu. Nedočkavě jsem lepil oči na monitor a zaraženě zíral. Nechápal smysl vět. Zpočátku strohé oznámení se měnilo na cituplné poděkování a zmatené vysvětlování.Poznával jsem, že ne ONA, ale někdo jiný to psal a pochopil jsem, že se něco stalo. A to, co se stalo, je konečné. Jediným kliknutím jsem zrušil celý svůj stávající svět. Vymazal všechny zprávy, zrušil profil na facebooku a cítil, jak dosud nepoznaná bolest mi rozedírá nitro a hrozí, že rozhodí celou mou bytost na tisíce kousků. Kousků marných nadějí.
Seděl jsem dlouho do noci a před očima mi tančila ta známá slova, tolikrát přečtená. Marně jsem hledal smysl těch slov. „Leť! Křídla roztáhneš cestou“.
Nevím, jestli z toho útesu skočila nebo spadla. Není potřeba to vědět, ani znát.
Je opět Štědrá noc. Svíčka na stole dohořívá. Celý zkřehlý neochotně vstávám a dívám se na svůj šedivý obraz v zrcadle. Potom nalévám dvě sklenice oblíbeného Cabernetu a jdu k oknu. Vnímám tu krásu tklivé chvíle. Zvenku mráz kouzlí na okenní skla svá něžná tajemství a vločky sněhu se zádumčivě snášejí k zemi.
Pohlédnu k nebi, a marně se snažím zahlédnout mezi černými oblaky tu svou hvězdu, které připíjím. Není vidět ani jediná