Stále ve mně největší smutek způsobuje ona

přestože již netančím celé noci sám

stále se vrací jak výstřel utkvělý v mysli

a já vyčerpán usínám v náručí neznámých dam.

 

Rána plná kocovin a budík na nočním stolku

následují vtipy zesměšňující realitu

a já stále utopen v jedné a té samé

nemyslím si, že nějakou jinou možnost máme.

 

Další káva dá ti iluzi energie

a ty vyrazíš do ulic, na chvíli růžové brýle

přílišná naděje je ale zbytečná

energie rychle zmizí a z růžové je černá.

 

A tak jde den za dnem

my všichni v kruhu stejném

někdy doufáme, někdy ztrácíme

a dál se trávíme.

 

Pro všechny je tu jenom jedna,

pro Gándího, Goebblese i Rasputina.

 

Láska.

Neuchopitelná, nepolapitelná, neviditelná.

Ta, která představuje ten největší smutek

i pro toho neexistujícího

Hospodina.