Prolog
Dveře se se zasyčením otevřely. Udělal jsem krok vpřed. Vystoupil po dvou schůdkách, prošel spojovací pasáží a usadil se do sedadla umístěného v protisměru jízdy. Stroj se dal do pohybu. Bylo odpoledne, venku vládl jeden z těch zvláštně teplých dnů, který vstoupil do ledna a cítil se tu doma jako zedník na urologickém sympoziu.
Dvanáct hodin. Jel jsem jen já, pár starých dam v těžkých kabátech, dvě slečny, evidentně zanedbávající svou školní docházku a jeden pár, který mě chvíli pozoroval a pak se vrátil ke svému hovoru, týkajícího se jejich společné a zřejmě velice dávné minulosti. Jelikož mi trolejbus nenabídl žádnou lepší zábavu než rozhovor o cenách rohlíků na jedné a nočním a velmi intimním životě slečen na straně druhé, obrátil jsem svou pozornost ke knize a stranám, které jsem si založil prstem. Okamžitě mě kniha plně pohltila.
≈≈≈≈≈
Cítil temnou, těžkou chuť Slova jak mu pomalu kape ze stropu do úst, protékající celým tělem jen aby se poté, co za sebou zanechá svou nesmazatelnou stopu, přidalo k ostatním někam do kouta, kde už je nemohl najít.
Polkl. Chvíli setrval ve tmě, než pomalu otevřel oči. Mezi dvěma podlouhlými světly zůstala jen bílá plocha. Po Slově nebylo ani památky. Pouze jeho vtíravá chuť v ústech a stopa uvnitř těla. Posadil se. Vyhlédl z okna, aby zjistil, že už se blíží k vlakovému nádraží. Popadl tašku, sebral malou knížku básní od Johna Leera – The Lovers of Fall zastrčil ji do náprsní kapsy. V tu chvíli již vlak zpomaloval.
Nacpal se mezi dva cestující v chodbičce, vyskočil ze dveří a vyrazil na cestu k bytu. V tom mu zazvonil telefon. Podíval se na číslo a neochotně zvedl.
„Zastav se. Mám pro tebe další knížku. Sestra mi ji pro tebe přivezla.“ Ozval se okamžitě šťastný hlas.
„Není mi nejlíp.“
„Bude to chvíle. Půjdu s tebou domů.“ Smlouvala v domnění, že navyšuje cenu.
„Dobře.“ Kapituloval. Nešlo ji třikrát bezdůvodně odmítnout. A dnes nemusel za Ní. Měl by pro změnu věnovat čas Lence. Mohla by mu pomoci zapomenout na stále častější Slova. Pravý koutek úst se mu vytáhl do úsměvu.
Zastavil se u prosklených dveří. Ty se otevřely a z nich vyšla dívka v květinových šatech, černých punčochách a tmavozelené dlouhé bundě. Automaticky mu podala kabelku, aby měla obě ruce volné. Zamkla dveře a otočila se na něj. Dlouhé světlé vlasy jí vítr svál z tváře a odhalil malý kulatý obličej, tenké červené rty a hnědozelené oči.
Objala jej kolem krku doprovázejícobětí políbením na tvář.
„Ahoj.“ Promluvila zpěvným hlasem. Letmým úsměvem odpověděl. Vrátil kabelku, ze které před chvílí vytáhl vyčnívající knihu. V rychlosti přečetl zadní stranu obalu s krátkým výňatkem.
„Seděl na kraji rybníka, v jehož hladině se leskl odraz hor tyčících se všude kolem. Jejich zasněžené, matné vrcholky kontrastovaly s černou vodní hladinou, která Johna lákala do své náruče.
Odložil červenou krabičku vedle sebe. Natrhal bílé květy tuberózy, vstal a rozešel se po starém, dřevěném mole zespod porostlém řasami. Celou hrst květů vhodil na klidnou vodu. Za nimi následovaly zbylé, z kapsy vytažené, prášky které rychle zmizely ve tmách.
Zahleděl se za hejnem černých ptáků letících na jih, zpět k jeho domovu. Poslal tichý vzkaz na křídlech do oněch vzdálených míst a především k té, již neměl nikdy spatřit. Vydechl a vykročil…“
Následovalo několik pozitivních kritik z různých časopisů:
„Kniha tohoto velikána je plná krásy jak přírodní, tak milostné, jejichž paralely se ve své metaforičnosti snoubí zcela novým a inovativním způsobem.“
„Walter Dig, Kalifornský učitel kreativního psaní, svou debutovou knihou dokázal spojit své tragické zkušenosti s nemocí a proměnit je v nitru svého hrdiny na velký romantický příběh.“
Poslednímu nedokázal ani uvěřit:
„Tato kniha nabízí nový způsob nazírání na intimní život dvou cizinců, jež se nikdy neměli setkat.“
Knihu schoval do kapsy svého letního kabátu a vzhlédl do tázajících se Lenčiných očí. Chvíli si rozmýšlel vhodná slova.
„Příroda je urážena a snižována ve skutečnosti. Kraluje v poezii, jako otročí realitě. Ale tento předsudek inferiornosti soudobá literatura odelhává s větší drzostí než zdarem. Klade lásku, jež jest jí synonymem za pohlavní akt, mezi největší aktuality a na ženu se dívá jako na činitele, jenž může způsobovati svým vlivem jen zázraky, jako by se rodily den, co den veliké ženy, jakou byla Sappho, svatá Tereza nebo markýza de Pompadour.“
Usmála se na něj.
„Já vím, všechno je v literatuře erotické a ne psychologické.“
Miloval ji za tyto hry. Vždy věděla, o čem mluví. Vždy věděla, co má odpovědět a pokaždé jej tím oslnila. Lehce rozhodila rukama a s povzdechem se mu zavěsila za rámě.
„Ty můj melancholický princi.“
Takto do sebe zavěšeni vyrazili do vedlejších, špatně osvětlených ulic. Staré centrum města v tuto hodinu oplývalo životem mladých lidí. Ti postávali před hlučnými diskotékami, tiššími bary, a našli se i před zaplivanými hospodami v těch nejzapomenutějších koutech. Celé město žilo počátkem jara a slavnostmi jarmarku.
Netrvalo dlouho a cestu jim zablokovalo jakési pouliční divadelní představení. Lenka neměla šanci přes dav ucpávající cestu cokoli vidět, ale on měl mezi hlavami celkem slušný výhled na dva účinkující.
Chlapci okolo sedmnácti let snažící se sehrát rozvášněnou hádku pro ženu, které, jak pochopil, byla vrcholem milostného trojúhelníku.
„Podívej se na sebe ty nesnesitelná prasečí osobo!“ zvolal jeden a promluva druhého se utopila v hlučném smíchu prvních řad.
„Jak by tě ONA mohla kdy vzít na milost. Jsi sedlákem, pasákem vepřů a stal ses jim podoben. Nedovolím ti zostudit mou Paní byť jen svou přítomností. Kliď se mi z očí nebo tě protnu svým kordem.“ Tasiv nafukovací gumový meč zpoza pláště.
Tím byla dovršena tragika autorovy snahy. Shlédl na Lenku. Okamžitě se na něj usmála.
„Ticho!“ se také po dopadu skleněné lahve od vína na chodník rozhostilo. Všichni vzhlédli na balkón. Tam stála Ona. S černými vlasy si pohrával vítr, bílá pleť zářila do tmy, výraz mísící v sobě možné pobavení, ale zároveň pohoršení. Z černých šatů byla vidět jen horní část, ačkoli on je již dobře znal. Jemu byly určeny jen jednou, po prvé, naposled.
Nevěděl, jak se to stalo, jestli sem pod její balkón chtěl podvědomě dojít nebo se sem dostali jen náhodou, ale byl tu. Stál a nevěděl, co dělat. Pevně doufal, že ho v davu nespatří. Zjistit, že jí slídí pod okny bez pozvání, byl by odvržen.
Sklopil pohled na zem a doufal, že zůstane nepovšimnut v houštinách hlav diváků, nyní až příliš interaktivního a plně improvizovaného divadla.
„Ach, žel!“ ozvalo se z balkónu s divadelním důrazem.
Jeden z nadanějších herec-amatérů zareagoval, avšak naprosto tristně. Teď mluví, opravoval herce pro sebe v duchu. Promluv poznovu ó jasný anděli. Pokračoval v replice, zatímco se snaživec utápěl ve vlastní neschopnosti.
V zamyšlení mu zrak padl na rozlitou kaluž červeného vína, která se pomalu v malém proudu rozlévala ulicí. Sklonil se k němu a pozoroval na chodníku červenou linkou se vytvářející první písmeno Slova. Pozoroval, jak se před jeho zrakem pomalu vypisuje další vzkaz.
Bezmyšlenkovitě k němu natáhl a dotkl se. Celý proces začal na konečcích prstů. Slovo se mu pomalu přesouvalo vzhůru po ruce a zanechávalo na kůži spalující bolest. Pálilo jen na povrchu, ale jakmile se dostalo pod kůži, bolest změnila charakter. Začala spalovat ledem. Do krevního řečiště se mu dostávaly krystalky ledu putující proti proudu krve. Pomalu mu takto pohlcovaly ruku. V bolestech padl na kolena. Vzhlédl a zavřel oči. Prodíralo se celou rukou až do hrudi, kde pomalu bolest ztrácela na intenzitě.
Jak dlouho mohl klečet, netušil. Probral jej až zděšený Lenčin hlas. Otevřel oči. Díval se Lence přímo do obličeje, ale ona jeho pohled neopětovala. Vytřeštěně zírala pod jeho nohy. Klečel ve střepech a několik se mu zabodlo do pravé nohy. Nyní se na ulici mísila krev s vínem. Vínem od Ní.
Těžkopádně se za pomoci Lenky zvedl. Natahoval ruku, že si střepy vytahá.
„Ani na to nemysli!“ zachytila Lenka ruku a tím překazila plán. „Půjdeš ke mně a tam ti to ošetřím. Bez odmlouvání!“ dodala, když se nadechoval k protestu.
Lenka bydlela s dvěma děvčaty. V podstatě si ani nepamatoval jejich jména. S hnědovlasou se jen lhostejně pozdravili, ale malá blondýnka v růžovém županu, cosi zavrčela jeho směrem. Neměla ho ráda, to věděl, ale za boha si nemohl vzpomenout proč.
Lenka mu v koupelně ošetřila nohu a než tam stihla uklidit, usnul ve vedlejším pokoji na křesle.
Probudil se s hlavou v záchodové míse. Všude byl cítit cigaretový kouř a alkohol. Chvíli se soustředil na to druhé. Známá vůně víly, způsobila nový příval nevolnosti. Musel se opět sklonit nad mísu.
Jak se dostal sem? Vždyť včera bylo ráno tak ideální. Probudil se pod dekou, kterou ho musela Lenka v noci přikrýt. Ta byla cítit šeříkem, vzduchu vévodila vůně čerstvého pečiva a čaje.
Teď byl na vlastním záchodě, noha ulepená od krve ze znovu otevřené rány. Musel si vzpomenout. Jediná věc, na níž nyní záleželo. Musí vědět, co se stalo. Zatímco začal uklízet, vrátilo se mu pár útržků včerejšího večera.
Ona ve dveřích. Nečekaně. Lahev na stole. Pití rozlité okolo. Její nahé tělo zmítající se ve světle pouliční lampy a nad ní… Slovo! Pomalu kapající ze stropu. Na celé tělo. Dopadalo i na Ni, ale jen proto, aby se ve větší intenzitě přelilo na jeho hruď. Černo. Zavřel oči. Napjaté svaly. Skrývaná nevolnost a vyčerpání. Ale poté zůstala vedle něj. Aspoň chvíli. Hodinu? Dvě? Neví. Odešla hned, jakmile se zvedl. Nevydržel. Byl slabým.
„V tý koupelně si už tři hodiny Vypadni! Taky tam potřebuju.“
„Kolik je?“ Promluvil nejistým, přeskakujícím hlasem.
„Půl desátý. Už volala.“
Opět přišel pozdě. Jana byla shovívavá, a proto mu ráno neznepříjemňovala ještě víc, ačkoli na to měla právo. Nebylo to po prvé, co přišel do knihovny pozdě. Ačkoli mu byla již několik let macechou, vždy Janu trápilo jej vidět v tomto stavu. To vyčetl již z prvního pohledu, který mu při příchodu věnovala.
Omluvil se a raději hned popadl vozík s vrácenými knihami a zmizel mezi regály. Z kapsy vytáhl několik listů v zelenočerném paperbacku, které se vydávaly za knihu. Bez názvu, autor ani nestál za zmínku na přebalu. Hodil ji na vrchol vrácených knih a podle signatury hledal správné umístění. Před pár měsíci se objevila na zemi právě pod tímto vozíkem. Úzký svazek přečetl na cestě domů, což zapříčinilo, že na knihu úplně zapomněl. Až dnes ráno ji našel použitou jako podtácek pod lahví.
Vrátil knihu na své místo a pokračoval spletí uliček dál.
≈≈≈≈≈
…Probral mne hlas otráveného řidiče trolejbusu, který mi oznamoval mou povinnost na konečné stanici vystoupit. Což znamenalo, že jsem přejel svou zastávku. Rychle si v hlavě načrtnu nejlepší trasu a vyrazím. Doufám, že to stihnu. Za moment zavírají a já teď ztratil spoustu drahocenného času. Rychle se rozejdu, když do mne na ulici někdovrazí…
≈≈≈≈≈
„Pardon!“ omluvil se spěchajícímu muži, který se sotva otočil a pokračoval dál.
Pokrčil rameny a okamžitě na střetnutí s mužem zapomněl. Čekala na něj. Dala mu přesný čas a on věděl, že se nesmí zpozdit. Tři týdny o Ní neslyšel.
Měla samozřejmě důvod. Jeho poslední selhání. Čekal v nejistotě a s nadějí, že tento den přijde a Ona jej přijme zpět. Zkontroloval čas. Přicházel přesně na stanovený čas. Mohl zazvonit. Beze slov z reproduktoru mu bzučák oznámil odemčení dveří.
Stoupal po schodech a poslouchal kroky jdoucí mu v ústrety. Rozesmátý, rozcuchaný asi dvacetiletý kluk scházel lehkým krokem dolů. Zastavil se v mezipatře, aby nechal optimistu projít. Ve vzduchu, který svým průchodem rozvířil, byla cítit jeho těžká vůně a lehký náznak angreštu. S úsměvem mu poděkoval a pokračoval v sestupu. Tak toto byl jeho trest. Nohy ztěžkly. Poslední dvě patra vyšel jen s vypětím posledních sil.
Zaklepal. Ticho. Znenadání se ve dveřích objevila Ona. V černé mikině, které prozrazovala absenci ostatního oblečení. Zatáhla ho beze slov dovnitř. Všude byla cítit těžká vůně. V povlečení na posteli, do které ho hodila, na Jejím těle, jímž ho k posteli připoutala. V havraních vlasech, kterými mu zahalila obličej.
Byl nucen po celou dobu hledět Jí přímo do zelených zlomyslných očí, zatímco se okolo něj rozprostíral pach jiného muže. Muže, kterého potkal, aby věděl, co pro Ni vlastně znamená.
Přitiskl ji k sobě blíže a plně se ztrácel ve svém trestu.
O několik dní, návštěv, trestů a Slov později se měl sejít s Vincentem. Ten mu pomáhal přijít na význam Slov a na jejich celkový obraz, který se mu snaží sdělit. Aspoň tak to nazýval Vincent. O počtu jazyků, které ovládá, přestal mít přehled, když mu před čtyřmi lety řekl, že se učí nějaký africký domorodý jazyk, na jehož názvu si snad jen Vincent nevylámal jazyk. Pro sebe si vždycky říkal, zda ti domorodci název vlastního jazyka znají.
Když se poprvé za tímto účelem sešli, měl v kapse lísteček s pěti Slovy za čtyři měsíce a šlo o pouhou zvědavost. Nyní měl v kapse seznam čítající něco málo přes třicet Slov za posledních 23 dní.
Vešel do kavárny, sundal si brýle a rozhlížel se v šeru. Vincent seděl v nejvzdálenějším koutu s hlavou zavrtanou v papírech, které mu vedle ruky přetékaly z desek. Pozdravil a přisedl si.
„Objednals mi?“
„Nemohl jsem ji připravit o pohled na tebe.“ Bez vzhlédnutí, ukázal koncem propisky na druhou stranu lokálu, kde zrovna Lenka obsluhovala dva naivní pány.
„Dík.“ Procedil mezi zuby a čekal.
Brzy k nim přišla a při pohledu na něj, leč byl letmý, neudržela naučený profesionální úsměv.
„Máš vybráno?“
„Dvojtý preso. Děkuju.“
„Pro tebe Vincente?“ Otočila se k tázanému již jistějším hlasem.
„Mám.“ Poklepal na konvičku s čajem.“ Děkuji.“
Odešla a Vincent mlčky natáhl ruku přes stůl. Několikrát skrčenými prsty požádal o papír. Vytáhl z kapsy žlutý modře linkovaný list, který byl složen do malého čtverečku. Pomalu jej rozbalil, poté podal do natažené ruky.
„Máš tam vyznačený směr?“ Před několika měsíci se domluvili na zaznamenávání všech okolností, za nichž se slova objevují a poslední z nich měl být přibližná zeměpisná orientace, dle které se Slova objevují.
Sám nevěřil tomu, že by to mohl být jakkoli relativní klíč, ale až na pár výjimek to fungovalo. Většina slov držela jednoznačnou orientaci. Nedokázal zaznamenat všechna a rozhodně se o tuto informaci nehodlal dělit dál, proto do poměrně jasného klíče zanesl takový zmatek, že nebylo možno z něj vyčíst jakoukoli pravidelnost.
Podal takto zmanipulované informace Vincentovi a pohodlně se usadil. Měl teď čas pro sebe. Lenka se mu radši vyhne a Vincent se teď minimálně hodinu bude snažit rozluštit všechna Slova. Nikdo se mu věnovat nějakou dobu nebude a tak se zaposlouchal do rozhovoru u druhého stolu.
Poslouchala beze slova, bez přikývnutí. Prohlížel si Ji proti světlu, sedící na kraji lavice: byla pohanská, zahloubaná a plodná, nová múza, blízká přítelkyně Érota, hodna nového náboženství.
Kolem nich procházel noční karnevalový průvod. Všichni jen vlastně měnili svou polohu z jedné hospody do druhé. Vše na čas, vše dle předem stanoveného plánu, jen zabaleno v plášti spontánnosti. Slavnost byla v plném proudu, a proto se našlo i několik odvážlivců, kteří se Ji pokoušeli vlichotit. Jednou větou však většina končila. Prázdný, chladný pohled většinu odradil. Chápal proč. Nejednou se v něm utopil.
Našel se však jeden. S francouzskou vlajkou kolem krku, falešným tenkým knírkem, který se u Ní zastavil a s velice špatně předstíraným francouzským přízvukem, oslovil. Ruku, kterou se ho snažil ochránit a zatarasit tak cestu, cizinec odstrčil a čekal na odpověď od oslovené.
Velice pomalu k němu otočila hlavu, lehce si odvážlivce přitáhla k sobě. Tomu se při tom nečekaném pohybu povedlo zavrávorat, ale k jeho vlastní smůle neupadl. Promluvila, ale jen šeptem. Byla to soukromá promluva jen pro Francouzovy uši a tak on mohl pouze pozorovat změnu, která se v dotyčném děla. Oči se zaostřily. Úsměv společně s nejistými koleny se pomalu mizely. Obličej ztratil barvu. Celé tělo začalo pomalu tuhnout. Pustila ho. Cizinec se úplně narovnal, zmateně se rozhlédl a odešel.
Bylo více než jasné, že ani volající přátelé, kteří o kus dál čekali, nemají šanci z něj cokoli dostat. V této chvíli byl falešný Francouz nejstřízlivějším člověkem na planetě. Rozhodně více střízlivý než vycházel z domu a z vlastní zkušenosti věděl, že teď se už dlouho nenapije.
Ona si mezitím upravila šaty, zvedla se a odcházela v protisměru průvodu. Dav se před Ní otevíral, jen aby mohla projít. Vzápětí se za Jejími zády opět uzavřel. Tak se mu ztratila z očí. Zůstal sedět. Své si užila. Nemělo smysl Ji doprovázet, dnes už neměli kam spolu jít, neměl jí co dát. Seděl, pozoruje procházející dav, bezděčně oplatil pár úsměvů. Zvedl se až čtvrt hodiny poté, co prošli poslední členové karnevalu a pomalu se vydal za nimi.
Rychle umlčel telefon, aby Ji neprobudil. Přišla uprostřed noci promoklá, tichá. Beze slov jej zatáhla do postele, kde si jen lehla a v náruči mu usnula. Nechápal plně, co se děje. Dokud se Jí na ruce neobjevila Věta. Byla poslem vysvobození. Pozoroval, jak se černá linka táhne od ramene až k zápěstí. Nesnažil se zapamatovat, co se na ruce píše, ačkoli tomu rozuměl. Užíval si pohled na pohyb samotný. Na vlnky, kličky, které se na ruce vytvářely a v momentě, kdy se Věta dostala na konec, začaly od začátku mizet stékat mu přes hřbet Její ruky na hruď.
Pálení, chlad vše se opakovalo, ale s jakousi umírněnou odevzdaností. Už ho měla tam, kde měl být, už věděl, co má dělat, kam jít.
Vypnul telefon a dovolil si dalších pár minut ležet. Užít si Její nevědomé pozornosti, ačkoli věděl, že do půl hodiny musí vstát. Oblékl se a bez rozloučení Ji nechal za sebou ležet v posteli. Nahou, tichou, poprvé něžnou.
Dojel na nádraží. Známé i naprosto cizí stíny Slov mu ukazovaly směr. Nasedl do vlaku a pozoroval ubíhající krajinu. Vystoupil o několik stovek kilometrů dál. Neznámé město, cizí lidé, ale stíny stále stejné, světlo pohlcující směrovky, kterých si lidé nevšímali.
Nechal se bezmyšlenkovitě vést ulicemi. Proplouval mezi lidmi, jako list v potoce mezi kameny. Zastavil se až před slepou uličkou. V níž se tísnilo tolik stínů Slov, že zde panovala věčná noc. Všechno sluncem poskytované světlo zde nemělo právo na existenci. Lidé jednoduše procházeli kolem uličky bez povšimnutí, téměř automaticky odvracejíce zrak. Stál před ní a pozoroval rozpínavost tmy a útisk světla. Pročítal všechna Slova a jejich význam se mu sám vyjevoval.
Vkročil do tmy, která ho okamžitě obejmula a táhla k zamřížovaným dveřím. Visací zámek při doteku sám vyskočil ze západu. Otevřel obě křídla mříže, ale těžkou dřevěnou bránu otevřel již jen zpola.
Místností se táhlo sloupořadí, které se v odlesku baletních zrcadel množilo do nekonečna. Strop nebyl vidět, ale pod jeho tíživou přítomností se lehce ohýbal v zádech. Procházel mezi sloupy a pozoroval stíny lidí, kteří tudy prošli a zanechali je zde jako předávací listinu. Kus sebe pro všechny. Za všechny.
Na konci chodby stála hliněná socha ženy. Z jednoho ramena jí spadla tunika a tím by se odkrylo ňadro, které ovšem sochař přikryl hávem dlouhý zvlněných vlasů. Obličej štíhlý, vyděšený a zmatený pohled upírala na své ruce. Na jedné dlani měla položenou železem pobitou, dřevěnou skříňku, jejíž víko druhou rukou přikrývala. Sochař s mistrnou dokonalostí dokázal do hlíny vpravit i napětí ruky, která víko zavírala.
Na zemi za dívkou klečela mramorová socha Goetha. Zobrazen již v letech na sklonku života, ruku nenápadně natahující k víku skříňky. Prsty dělilo od cíle jen několik málo centimetrů. V obličeji se mu zračila naděje na úspěch. Avšak celý výjev úspěchu změnila ve stínu stojící alegorická postava smrti, jejíž kostnatá dlaň již spočívala na mistrově rameni.
Probral se ze strnulosti. Nejistě překonal vzdálenost pro Goetha nedostupnou. Konečky prstů pootevřel víko. A nově vytvořený otvor ho plně pohltil.
Stál na neurčitém místě. Siluety hor na obzoru ve všech směrech, na nichž nešlo rozeznat většího detailu. Černé stromy se ve větru ohýbaly a tvořili neprostupnou černou hradbu okolo jezera. Úzký pruh trávy mezi jezerem a lesem byl porostlý jasně bílými květy. On sám stál uprostřed dřevěného mola nad jezerem. Větrem způsobené vlny mu omývaly nohy. Odhodil batoh, kabát a ponořil se do temných hlubin.
Nechal se unášet dál od břehu, zatímco jej voda stahovala níž a níž. Všechna místa kam kdy dopadla Slova, na jeho těle ožila. Začala se opět připomínat, pálit, ledově řezat. Slova se vyplavovala, zatímco se on utápěl, propadal, usínal.
Rána. Otvor se uzavřel. Skříňka se zapečetila. Couval zpět. Krok. Dva. Tři. Podívat se znovu na sousoší se neodvážil. Otočil se. Minul vlastní stín, odevzdaný, ztracený mezi ostatními. Kus sebe, za všechny. Pro všechny.
Vyšel ven. Do ulice. Do oslepující záře slunce. Lidé procházeli kolem uličky. Nevšímali si ho ani tmy za ním. Vyndal z kapsy telefon a vytočil číslo. Spojení bylo špatné. Jediné co nezřetelně zaslechl v šumu.
„Kdo tam?“
≈≈≈≈≈
Poznámka autora
Stihl jsem to. Zbývaly mi dvě minuty, než knihovna zavřela. Vběhl jsem dovnitř. Příjemná žena středního věku mne informovala o blížící se zavíračce.
Omluvil jsem se, v rychlosti vrátil právě dočtenou knihu na vozík. Úzká knížka s papírovým přebalem zelenočerné barvy, bez potisků, názvu, či autora. S dalším pardonem jsem otvíral dveře a loučil se s knihovnicí. Mezi přáním pěkného dne jsem na pozadí rozhovoru zaslechl tupou sotva slyšitelnou ránu po dopadu předmětu na zem.
Než jsem se stihl ohlédnout, dveře se za mnou zavřely.