Prolog:

Bojím se

že mi z toho všeho jednou praskne srdce

 

neumí to přestat bolet

a neumí to odejít ...

 

 

Okna pohltilo psí víno 

a v ulici zůstal leda vítr a hluk 

stánkař tam stojí někdy

jednou jsem ho potkala

za hezkého počasí

 

v noci osvětlená tichá cesta

domove, jak nesnadně se opouštíš

pro jiný

 

(kvůli rozumu nemít na vybranou)

 

ze stovky zůstal jeden přítel

co dávno přešel tenhle most

 

Epilog:

do výhledu na silnici kreslím

co před očima zůstalo přitlučené

hřeby z dlaní po trestu 

že ten most

nedovedu spálit taky