, 14. 9. 2015, Povídky
"Ty víš, že je konec. Tak to konečně uznej i přede mnou!" dolehlo mu k uším spolu s další ranou. Uskočil. To také bylo to jediné, co stihl. Chvíli na to už ucítil jen palčivou bolest v pravém boku, pod jejíž vahou se svezl na zem. Pokusil se vzepřít, ale padl zpět na záda.
"Celá tahle planeta je moje. Moje vojska ji zabírají na každém yardu.. tak proč tolik vzdoruješ?"
Nadechl se. S potěšením zjistil, že se mu podařilo vzepřít na loktech. A s ještě větším potěšením zjistil, že má stále u boku svůj nůž.
"Proč? Protože jsi blázen, Georine. Vojska jsou jen ve Tvé fantazii. Jinak jsme tu sami. Jen my dva! To zase moc dobře víš Ty," podařilo se mu zvednout ještě o trochu víc. Síla se mu pomalounku vracela a i když se mu z toho pohledu kolem dělalo trochu nevolno, dokázal se ovládnout. Viděl jen vodu a ten malý kousek rezavě zbarvené půdy, na kterém teď oba stáli.
"To určitě!" rozmáchl se Georin a mohutným skokem se ho pokusil úplně odrovnat. Ťal tou velkou sekerou přesně. Nic jiného také Ratziel nečekal. Měl však příliš málo síly na to, aby se ubránil. I tak se ale stalo něco, co Georin nečekal. Když doskočil, narazil na cosi ostrého. A tehdy, tehdy vydechli oba naposled. Georin ještě zaslechl jakoby zdáli slova, která se mu už jen těžce v jeho ochabujícím mozku spojila v reálné sdělení: "Když já, tak i ty!"
V tu chvíli bylo ticho. Okolí zaplňovalo jen tiché šplouchání vody od toho, jak si s ní jemňoučce pohrával vítr.
Možná bychom si mohli myslet, že tím příběh končí. Ovšem opak je pravdou. Tento příběh je stejně tak starý, jako dotyčná planeta sama a vlastně už nikdo ani pořádně neví, jak přesně se odehrál. Leckterý náhodný pozorovatel by mohl namítnout, že se pak začaly dít divné věci. Voda vřela a zelenala, jak se pomalu mísila s krví těch dvou. Celá Nava, jak se planetě později začalo říkat, vypadala jako jeden velký vařící kotel. Jiný, trochu pozornější přihlížející, by možná dodal, že voda ožila. Že z ní začaly vystupovat podivné bytosti všech různých tvarů a velikostí.
Co se však dělo pak, nikdo neví. Nebo možná spíše, nechce vědět. Jedna věc je jistá. Byla to zvěrstva. Činy, o kterých není radno mluvit ani v těch nejděsivějších pověstech. Všichni najednou svůj zrak odvrátili jinam. Stačilo jen o kousek. Tam už opět vládl mír.
Ovšem během času se stalo něco, co nikdo nečekal.
Byli jedné krve a přesto tak jiní. Však také není divu. Všechny pověsti opět začaly ožívat a všechny zvědavé oči se znovu stáčely k Navě a k tomu, co se na ní dělo. Lathové - děti krvavé vody. Tak jim okolí začalo říkat. A nebylo daleko od pravdy. Avšak, v té době oni sami žádné jméno neřešili. A ač tohle nakonec sami přijali, tehdy měli jiné starosti.
Stejně jako se rodili oni, rodila se z vody a hlíny a dalšího materiálu, i jejich planeta. Během jejich vývoje se vyvíjela i ona. Byli propojeni víc, než by se mohlo zdát. Voda na Navě jim dala život, proto ji také nutně k životu potřebovali. Ale ač byli stejní, krev jim kolovala v žilách různá. Kdekdo by si možná pomyslel, že krev nežije. Ale když se zamyslíte, zjistíte, že je to stejná hloupost, jako kdybychom o ptáku řekli, že nelétá.
A právě jejich krev také byla předmětem hlavního sváru. Jak se mísila s hlínou a s vodou, propukala v život. Živoucí bytosti vystupovaly z hlubin Ma'tre - mateřského obřího jezera - a podle toho, s jakou krví se smísili, z jaké vznikli, takoví také byli. Postupně se proto rozdělili na dvě hlavní podrasy. Vychytralé a bojechtivé Gemme, kteří vznikli z krve padlého Georina, a na Typhe - mírné, silné a vůdčí bytosti zrozené z krve Ratziela.
Ti, kterým v jejich viditelně vystouplých žilách kolovala zelená krev obou Zesnulých, přidávali se na jednu,či druhou stranu přesně podle toho, které smýšlení jim bylo bližší. Ovšem, jejich život byl nejsložitější. Marve, neboli Dvojí, byli považování za nedůvěryhodné a nespolehlivé. Proto často, v přesně daném věku, museli podstoupit speciální rituál, při kterém zapomněli na svůj minulý život a plně se oddali boji za pravdu jedné ze stran.
Takto to trvalo dlouhá léta. Síly obou stran rostly, stejně jako rostly jejich vědomosti. Uctívali Zesnulé jako své bohy, stejně tak jako nosily jejich vzpomínky ve své krvi. A ta krev opravdu žila. Miniaturní zelené organismy v ní obsažené totiž dělaly z Lathů přesně to, co byli. Bez nich? Bez nich by byli jen obyčejnými bytostmi z vesmíru.
Válka pokračovala stále dál. A zdálo se, že bude nekonečná, jako to už u válek běžně bývá. Až ji, téměř, konečně rozhodl jeden jediný fakt. Sopka Traak vybuchla a změnila planetu přesně do podoby, ve které si jí už pamatují nové příběhy a nové hrdinské legendy a ze které už moc nevyrostla. Žluté nebe s temně rudým sluncem a obrovský pás hor, který jednou provždy rozdělil Navu přesně v půli. Ten uklidnil léta trvající konflikt. A na dlouho tak konečně zavládl mír. Ač za cenu ohromných ztrát. Obě civilizace se však konečně mohly vyvíjet bez válečné brzdy, která tu takovou dobu byla.
Ovšem, kdo ví, jak dlouho to ještě potrvá. Třeba to vše skončí právě dnes.