Emigrace
aneb
Nová revoluční teorie o příčinách vypadávaní vlasů
"Chlapi, kam všichni jdete? Copak se vám tady už nelíbí?" ptá se vlas rostoucí nad čelem svých kolegů. "Je tady nízká životní úroveň. Na hrudi je to prý mnohem lepší." Reaguje jeden z nich. Tímto se vysvětluje úbytek vlasů na hlavě a zároveň jejich stále se zvyšující počet v oblasti hrudního koše. Jelikož vlasy se tam přemisťují, i když se zdá, že z hlavy vypadávají. To je však omyl. Čas od času to některý z nich opravdu udělá, aby člověka zmátl. Obětuje život za své kamarády. Jeho bezvládné tělo pak skončí v oku dotyčného, nebo v jeho ústech. Někdy je též možno spatřit tenkou dlouhou mrtvolu na bilém listu papíru, když se člověk sklání nad psacím stolem. Ostatní příslušníci tohoto zvláštního druhu, jakým je vlasový porost, však nenápadně vklouznou pod kůži, dokáží dokonce probourat lebku a dostat se do krevního oběhu. Potom plují žílami, přičemž se stále instinktivně blíží k hrudi. Podobně jak to dělají lososi, když se vracejí z moře do rodné tůně, aby se tam mohli vytřít a zemřít. Vlasy však nezemřou, budou žít stále! Když dorazí na místo určení, opět probourají měkkou tkáň. Lezou z těla jako žížaly po dešti ze země. Samozřejmě, že jsou náročnou poutí, již mají za sebou, značně poznamenány. Jsou kratší a také mnohem houževnatější. Jejich těla jsou celá pokroucená a znetvořená. Prakticky prošly metafyzickou proměnou a už moc nepřipomínají "živočichy", jimiž byli předtím. "Proměnili se v chlupy, bastardi!" zvolal učenec, který tuto skutečnost před dávnými věky odhalil. Nevím, jak se jmenoval. Ze školy si pamatuji pouze, že po této památné větě dodal legendární "Heuréka!" Zaměřme se podrobněji na naše malé kamarády, kteří pokryvají hlavu souvislou vrstvou jako mech. Vidíte ty dva? Zaposlouchejme se do jejich debaty! Vlas zastávající ortodoxní názory inzultuje svého rebelantského kolegu, jehož spodní polovina těla už zmizela v lebce: "Neblbni! Co ti tu chybí? Vždyť tady žijeme od narození!" argumentuje zastánce konzervativizmu zarputile. "Jo, právě proto. Už toho mám dost!" vykřikne ten z části ponořený a vzapětí dodává: "Neustálé šamponování, fenování, česání... V letě je tady moc teplo v zimě zase zima. Prší na nás, sněží na nás a jednou mě už dokonce posral pták." Jo!" vykřikne jiný vlas, který se také chystá k odchodu z "rodné hroudy" a dodává: "Nevím, jak ty, ale my to balíme!" Zatvrzelec to stále nechce vzdát (škoda, že takových vlastenců není na mnohých hlavách víc): "To se vážně chcete proměnit v chlupy?!" Táže se nevěřícně. "Vždyť jsme si z nich vždy dělali srandu," pokračuje a jedním dechem dodává, "nepamatujete, jak jsme se posmívali těm, co rostou na stehnech a lýtkách. Nebo těm chudákům z podpaží, kterých jsme upřímně litovali a tvrdili, "že se uměli narodit." Ti nebožáci musejí dnem i nocí dýchat odporný smrad. Jsou mnohdy slepení do hromady a koupají se v potu. Vždyť je to tam horší než v pekle! Takový život chcete?! Tohle má být ten váš ráj?!" Nastává chvíle ticha. Netrvá však příliš dlouho. Za moment se nese hnědým lesem, který už bohužel začíná řídnout: "Kdo tady mluví o podpaží? Naděje má jméno hrudník, to je naše budoucnost!" hlasitě křičí jeden z emigrantů. "Jo!" dodává jiný, ten, který se už před tím ozval. "To je naše El Dorado," pronese rozhodně třetí. Zarputilec to již nevydržel. Zachvátila ho deprese a sklopil by i hlavu, kdyby nějakou měl. Slova, která musí nyní vyslechnout na něho zapůsobí jako dávka ze samopalu: "Nikdy tam nemrzne a nejsou tam žádné lupy. A vůbec,dej mi už pokoj a nezdržuj, musím si ještě sbalit nějaké věci," pronesl tamten těsně před tím, než zmizel v jednom z tisíců kožních pórů. A já mám kvůli jeho zvrácenosti a neloajalitě na hlavě zase o vlas míň.