Poeta - moderní literární server


Deník ze Zóny – I

Autor: KREON, 24. 8. 2015, Povídky

Tento příběh zasazuji do fiktivní reality Černobylské Zóny. Příběh se točí okolo Artyoma. Muže, který se vydal do zóny na vlastní pěst.



Dlouhé čekání v koloně aut se blížilo ke konci a poslední dva vozy byly před ním. Už dobré tři hodiny popojížděl v koloně dvou pruhů u hranic Běloruska a Ukrajiny, u kterých chodili policisté a každé vozidlo prohledávali. Psovodi obcházeli kolem zavazadel, které cestující museli vyndat na zem. Poté si vždy od nich někdo vyžádal průkaz totožnosti a cestovní pas a došel k budce, kde seděly převážně ženy a cosi vyhledávaly na počítači.
Přišel na řadu. Muž v černé uniformě a žluté vestě s nápisem “POLICIE“ mu volnou rukou naznačil, ať vjede na místo ohraničené kužely. Artyom lehce znervózněl, když se zpětným zrcátkem podíval na tašku hozenou na zadních sedadlech. Zastavil a vypnul motor. Poté vystoupil a muž k němu přistoupil. Artyomovi okamžitě sklouzli oči na samopal, který držel levou rukou přitisknut na hrudi.
„Dobrý den, vaše doklady prosím. Zavazadla vyndejte z auta,“ doneslo se k jeho uším a Artyom okamžitě vyndal z peněženky několik dní zfalšovaný občanský průkaz. „Cestovní pas?“ zeptal se ho a nechal nataženou dlaň.
„Bohužel, nemám,“pokrčil rameny Artyom.
„No,“ párkrát kývl hlavou a ruku stáhl k sobě. „Počkejte tu,“ otočil se a došel k blondýnce, která seděla u počítače. Začali cosi řešit a několikrát se na něho oba podívali. To ho znervóznilo ještě víc.
„Otevřete vozidlo,“ rozkázal mu muž, který právě přišel z prohlídky předešlého vozu, se psem na vodítku. Artyom otevřel všechny dveře a tašku položil na vyznačené místo. Než pes prošmejdil svým citlivým nosem celé auto, vrátil se k němu muž s doklady.
„Mikhail Remizov?“
„Ano, něco není v pořádku?“ podíval se na něho Artyom.
„Ne, nic. Proč jedete na Ukrajinu?“ zeptal se ho a předal mu zpět doklady.
„Za…“ teď nevěděl, co má odpovědět. Kdyby se ho zeptali na cokoliv jiného, věděl by, co říct.
„Prosím?“
„Za známým. Ivan Vorvaň,“ vyhrkl ze sebe jméno, které ho jako první napadlo.
„Dobře, můžete jet.“
„Děkuji, nashledanou.“
„Nashle.“
Artyom popadl zavazadlo a hodil ho zpět na zadní sedadlo. Rychle sedl za volant, zabouchl dveře a projel celnicí. Ještě když projížděl klikatou silnicí mezi hranicemi a blížil se k Ukrajinským hranicím, kde mu celník rukou naznačil, ať pokračuje, nachytal se, jak se mu třesou ruce.
Byl podzim a lesy, mezi kterými projížděl, hrály všemi barvami. Občas les vystřídala malá louka, ale jinak se stromy táhly až k železničnímu přejezdu. Silnice dál pokračovala lesem, který se zdál nekonečný, až u vesničky Rudnia se lehce rozestoupil. Malá vesnička u odbočky vedoucí dál k zapadlým vesničkám, které viděl na navigaci. Domy byly oprýskané a vypadalo to, že tam pomalu nikdo nežije, ale tomu neodpovídaly udržované kytky v květináčích, trávník a novější auta. Za vesničkou se opět ponořil do stromového tunelu. Bylo vidět, že tu mnoho kamionů nejezdí, jelikož koruny stromů zasahovaly do silnice P28. Artyom projel ještě jednou vesnicí, která byla taky tak klidná a malá jako Rudnia. Do Ovruče to nebylo už tak daleko. Navigace mu ukazovala necelých 22 kilometrů k zadané adrese, kterou mu dal Bogdan, když si u něho nechával dělat falešný průkaz.
Přivítalo ho staré město. Komunismus se na něm silně podepsal a v takové podobě i zůstal. Vysoké paneláky, oprýskané budovy, kovové nápisy obchodů ještě z doby po druhé světové. Jen některé budovy dostali moderní nádech. Artyomovi z toho bylo zle. Projel městem do čtvrtě zvané Pidruddia.
Jel podle navigace, která ho zavedla na oplocený dvůr plný starých aut, které byly zbavené kol a nejspíš i motorů. Staré vrakoviště už dávno nebylo v provozu, nebo to tak na první pohled vypadalo. Zastavil a vypnul motor a chtěl vystoupit, když v tom se na něho vyřítili dva bílo šediví psi vypadající jako vlci. Štěkali a tím uvědomili majitele pozemku, který vyšel z menšího domku. Artyom se okamžitě zavřel v autě a čekal, až si je majitel k sobě zavolá. Dal si na čas. Přemýšlel, kdo ho zase otravuje. Poté pískl a oba vlci se k němu rozeběhli. Pohladil je a ztratili se mezi slisovanými sloupy aut. Artyom pomalu vylezl.
„Ty jsi Artyom?“ houkl na něho muž v pracovním oděvu. Přikývl mu v odpověď. „Bogdan mi volal, pojď dál,“ pozval ho a vklouzl zpět do domku.
Artyom vkročil do předsíně a zul se. Černou bundu pověsil na věšák a za sebou zavřel dveře.
„Ivan,“ vykoukl na něho muž z vedlejší místnosti a podal mu ruku. Byl stejně vysoký a tělo měl silné. Bylo na něm vidět, že ho živí ruce, jelikož je měl samý šrám a obě předloktí zašpiněná od šmíru.
„Artyom,“ přijal narychlo umytou rukou.
„Vždyť já vím,“ pousmál se a zamířil do obývacího pokoje.
Na to, že bydlel v takovéhle díře na severu Ukrajiny, domek měl dobře vybavený. Všechno z dubového dřeva, plovoucí podlaha, luxusně vypadající kuchyň a po zdech všude visely fotografie rodiny a přátel. Oba se posadili a Ivan ztišil obrovskou LED televizi. Artyom nejdřív nechápal o, co se bude jednat, ale jakmile Ivan promluvil, bylo mu jasné, že jde o obchod.
„Bogdane, do čeho jsi mě zase navezl,“ řekl si v duchu.
„Takže, za kolik jsi kupoval to auto?“ pronesl Ivan, zvedl se a namířil si to k baru, odkud vzal dvě láhve a dvě skleničky. „Whisky nebo vodku?“ ukázal láhve hostovi.
„Whisky,“ odpověděl mu Artyom a porozhlédl se po nábytku.
„Jsi můj člověk,“ ušklíbl se Ivan a láhev s vodkou zase položil zpět. „Tak co to auto?“
„No, kupoval jsem ho před třemi roky od jednoho chlapa. Dával jsem mu za něj čtyři sta tisíc rublů.“
„Tři roky,“ začal počítat Ivan a přitom nalil každému dvě deci whisky. „To máš tak osmdesát dolů za každý rok. Kolik to má najeto?“
„Něco kolem dvě stě deseti“
„Tak to je další stovka dole. To jsme na šedesáti tisících.“
„Co?“ vyhrkl Artyom.
„No, k tomu jsem ti sehnal povolení, to je dalších dvacet pět dolů,“
„Povolení k čemu?“
„Bez toho tě tam nikdo nepustí. Armáda ho chce vždycky ukázat. Ale jen při cestě tam. Při cestě zpět se na to neptají a okamžitě střílí.“ Artyom naprázdno polkl. „Stále se ti tam chce?“ podíval se na něho Ivan.
„Jo,“ zatvářil se kysele Artyom.
„Máš třicet pět tisíc. Za pět tisíc ti prodám nějakou z těch zbraní, co mám vedle.“
„Zbraň mám,“ odpověděl mu.
„Jakou?"
„MP446 Viking.“
„Že jsem se vůbec ptal. Tak s tím ti dávám tak tři dny v Zóně. Nechám to na tobě. Můžeš si ji koupit teď a jít tam s nějakou tou ochranou před tím, co tam je, nebo si ji můžeš koupit až tam, ale za Zónovou přirážku.“
„To je co?“
„To znamená, že je o polovic dražší a v horším stavu, než kdybys jí koupil tady u mě.“
„Dobrá, dobrá. Takže mi zůstane třicet tisíc. To na pobyt v Zóně musí stačit.“
„A dopravu tam si chceš zařídit jak? To půjdeš do Zóny pěšky?“
„Počkej, počkej, Bogdan mi říkal…“
„Bogdan toho nakecá, Artyome. Dám ti typ na jednoho chlapa, který tam vozí lidi. Má starou drezínu. Silnice je plná děr a vojáků. Většinou chce prachy předem a musíš na něho pořádně tlačit. Hlavně si musíš najít pořádnou záminku proč tak akutně chceš do Zóny. Strašně rád to poslouchá.“
„Dobře, kde ho najdu?“
„Nikam nespěchej, Zóna ti neuteče,“ zasmál se Ivan a konečně mu podal Whisky. Oba si přiťukli a napili se.

Když se setmělo, vyrazili sehnat odvoz do Zóny. Ze čtvrti Pidruddia se vydali na severovýchodní konec města, kde se rozprostíralo předměstí Hladkovychi. Noční klid byl vážně noční klid. Takový Artyom v Moskvě nezažil.
Zastavili před starší hospodou a vlezli do ní. Očividně byli nejmladší z celého osazenstva hospody, které je okamžitě sjelo pohledem. Štamgasti měli na stolech rozpitá piva a panáky. Na většině stolů nechyběli ani talíře od tlačenky či utopenců, nebo rozehrané karty. Celá hospoda smrděla karcinogenním oparem cigaret.
„Zdravím, Sašo,“ mávl Ivan na ženu za barem. Pěkná, urostlá, prsa dobré trojky a za hýždě tak akorát do ruky. Jakmile ji Ivan oslovil, zčervenala do podobného odstínu obarvených vlasů, z čehož Artyom usoudil, že spolu něco měli, nebo mají.
„Zase jako vždycky?“ zeptala se ho a už šahala po půllitru.
„Dneska ne. Je tu Peter?“
„Jo, sedí jako obvykle,“ ukázala k rohovému stolu, kde seděl jediný muž a ke všem zády.
„Peter?“
„Co zase, Ivane. Říkal jsem ti, ať mi sem už nikoho nevodíš.“
„Vím, ale tohle je kvůli splacení dluhu,“
„Cože?“ zapojil se Artyom.
„To je na dlouhou,“ mávl rukou Ivan.
„Taky ty chceš do Zóny?“ přejel Artyoma od hlavy k patě. Když to vyslovil, celá hospoda ztichla. „Zajímejte se o své, dědci!“ zařval na ně a štamgasti se vrátili ke svým starostem.
„Ano, pane,“ odpověděl Artyom. „Chci tam.“
„A proč? Pokud můžu vědět? Víš vůbec něco o zóně?“
„Vím o ní dost. Vím o artefaktech, vím o všem.“
„Další co chce jít po artefaktech,“ odfrkl Peter a naklopil do sebe panáka vodky.
„Ne, jen po jednom určitém.“
„Můžu hádat?“ pohlédl na něho s ústy od ucha k uchu. Artyom jen pokrčil rameny. „Zlaté oko, že? Tak ono se to rozkřiklo i mimo Zónu?“ zakroutil hlavou a odsunul mu židli, aby se posadil. „Sedej,“ hodil hlavou k židli a Artyom přijal místo u stolu. Ivan si vzal další židli a posadil se vedle něho. „Nechápu, jak někdo může věřit téhle báchorce. A dokonce se proslýchá, že nějaký nejmenovaný stalker měl ten artefakt nadosah,“ rozesmál se Peter a Ivan si v duchu myslel, že je oba pošle do prdele. „Jenom kvůli tomuhle tam chceš jít, chlapče? Kvůli staré legendě stalkerů?“
„Chci tam najít svého otce, pokud ještě žije a pak najít i Zlaté oko. Bylo mi šestnáct, když tohle přišlo domů,“ začal štrachat v brašně, kterou celou dobu měl přehozenou přes rameno a držel jí rukou. „Táta šel do Zóny, protože nás nedokázal uživit prací v továrně. Na účet nám každý měsíc přicházelo dobrých třicet tisíc. To mámě stačilo, aby nás dva uživila a zaplatila dluhy. Pak jednou přišlo tohle,“ z brašny vyndal černý kožený deník plný popisků a kreseb artefaktů, anomálií a různých míst. Peter okamžitě tím vším začal listovat. „Je tam i nákres toho artefaktu.“
„Když tě tam odvezu, budu chtít deset tisíc předem. Pak deset na místě.“
„Dobrá,“ potřásl mu rukou Artyom, vzal si deník zpátky a na stole se objevily srolované bankovky. Zvedl se od stolu a vyrazil k baru.
„Ivane, mám pro tebe práci,“ zastavil ho Peter a špitl mu do ucha, když se zvedla od stolu.
„Zavolej mi ráno.“

Dalšího večera, když Artyom dorazil na staré nádraží Hladkovychi, silně pršelo. Baťoh se zbraní odložil vedle lavičky, na kterou se posadil a zapálil si cigaretu. Podíval se na hodinky, které měl z armádní služby naučené nosit ciferníkem dolu. Stiskl jedno z tlačítek a ciferník se zeleně rozzářil. Osm minut po třetí hodině. Schoval je pod rukáv a popotáhl z cigarety. Vzal baťoh a zkontroloval si zásoby. Několik plechovek, celý chléb, pár jablek, léky, dozimetr, plynová maska a několik flašek vody. Zkontroloval oprýskaného kalašnikova verze 47 a stav munice. Z těch deseti tisíc mu zbylo už jen šest. Ivan si totiž účtoval za každý zásobník pět set rublů, což Artyomovi přišlo jako zlodějina, ale nemohl s tím nic dělat. Podle toho, co četl v deníku, je střelivo potřeboval.
Ozářil ho žlutý kužel světla. Stará drezína vyjela z garáže a pomalu, za bublajícího naftového motoru, se k němu plížila. Peter zatáhl za brzdu a kola se se skřípotem zastavily. Červená karosérie byla oprýskaná, zašlá a na některých místech už i kvetla. Zub času se na ní podepsal. Artyom si nasadil kapuci, hodil cigaretu do jedné z louží a sebral věci. Dveře od drezíny zaskřípaly a zelenáč vklouzl do jejich útrob.
Za místem řidiče, který seděl uprostřed celé palubní desky s plno budíky, tlačítky a páky, z nichž většina už ani nefungovala, se podél celé zadní stěny táhla kovová otevírací lavice. Artyom si sedl do rohu a opřel se. Stěrače, které byly o něco větší než u jeho vozidla, chvílemi nestíhaly a neustále vydávaly týravý zvuk jak byly zpuchřelé gumy a drhly o sklo. Peter zhasl jak uvnitř drezíny, tak venkovní světla. Poté uvolnil brzdící páku a další pákou přidal plyn. Drezína se škubavě rozjela a znovu se ozval ten bublavý zvuk motoru. Artyom se tak vydal vstříc Zóně.