Kdo, nebo co je vnitřní démon? Jsme to my schovaní někde hluboko uvnitř našeho pravého já? Je to část naší duše? Naše osobnost, kterou však nechceme vypustit ven?

Já bych řekla, že je to takový ten tichý hlásek, který nás nabadá k tomu zlému, nečestnému, k něčemu co se nám nepodobá. Ten hlásek, který nás nutí žárlit, v duchu proklínat, nepřát lidem štěstí.. Bojuje s námi proti našemu přesvědčení, že toto se nedělá. Také nás přesvědčuje, že když něco uděláme jen jednou vlastně to nic neznamená, vždyt to přece nikdo nemusí vědět, ne?

Co brání vnitřnímu démonovi vyplout pořádně na povrch? My sami? Ale chceme to doopravdy? Nebo jen máme v hlavě zabudované, že toto není správné, toto se nedělá? Rodiče, kamarádi, výchova, společnost, morálka.. Možná jen díky tomuto jsme tím kdo jsme. Neděláme to co neděláme.

Co by se stalo, kdyby jsme neměli přesvědčení a řídili se jen vnitřním démonem? Svou temnější stranou?

Myslím, že většinu věcí děláme proto, protože jsou správné, ale kdo určil, že to je správné? Nějaký filozof? Odborník na lidské tělo a lidskou mysl?

Je to vnitřní démon kdo nás nabadá k drogám, alkoholu, hazardu, nevěře, žárlivosti a nenávisti? Měli by jsme to tedy chápat tak, že osoba která do těchto závislotí spadla se řídila více svou temnější stránkou, než tou, která je podle ostatních správná?

Kdo ví.