Nevěděla, jak by se měla v takové situaci zachovat. Všechno viděla mlhavě a jediné na co se zmohla, bylo pomalu vdechovat trpký vzduch. Jediný myšlenkový pochod jí připadal jako nepřekročitelná řeka, která jí podrážela nohy a nedovolovala jí překročit, aniž by se v ní utopila. A tak se jen snažila uklidnit ty rozvodněné říčky svých pocitů, mísících se s myšlenkami v jednu velkou bažinu, ve které se ztrácela. Rychle zamrkala, aby zjistila, že její vlak až přejel zastávku na které chtěla vystoupit. Vstala ze sedadla příliš zbrkle a málem se praštila hlavou do madla nad ní. Pán sedící naproti ní si jí se zájmem prohlížel, jeho noviny pro něj zřejmě ztratily jakýkoliv význam, když se začala trhavě probírat ze svého transu, ve kterém byla uzavřená po celou cestu vlakem. Zpozorovala ten pohled. I když jí znervózněl, usmála se do těch zvědavých očí a otočila se aby mohla co nejdřív zmizet z jejich dosahu. Hlava se jí ještě točila z toho všeho shonu uvnitř její hlavy, musela se tedy soustředit, aby se do dveří trefila.
Jak šla uličkou, stále cítila ten pohled na svých zádech. Mohlo to být pro její nejistý krok, pro úzkostné rozhlížení kolem sebe nebo shrbený postoj, pohled z ní ne a ne spadnout. Ozvalo se oznámení o příjezdu do zastávky a vlak začal zpomalovat až hladce zastavil. I přes všechnu tu plynulost zastavení vlaku trhla sebou když viděla, že se vlak už dál nepohybuje a musí vystoupit. Vyskočila ven, naléhavě se potřebovala dostat z toho tak nepříjemného ovzduší, které zamořovalo celé kupé. Na čerstvém vzduchu se nadechla a znovu vydechla. Jak vlak odjížděl, přikročila k lavičce nedaleko ní a sedla si na ní.
Pokusila se znovu o nemožné. Musí se dát do kupy, než půjde domů. Najednou nadskočila leknutím, ucítila totiž vibrace jejího telefonu v kapse bundy, kterou přes sebe měla jen přehozenou, aby se trochu schovala před zraky všech ostatních cestujících. Rozklepaná vytáhla telefon a když viděla jméno volajícího, ovládl jí její strach. Co může ještě chtít? Proč mi volá? Rozehnala ale clonu kolem sebe tvořící se a zvedla telefon.
"Haló?" vysypala ze sebe tak klidně, jak jí to její možnosti dovolovaly.
"Ty se nikdy nepoučíš? Stejně mě nepozdravíš?" hněvala se žena na druhé straně a v jejím hlase mohla slyšet cizí přízvuk, který jí už sám o sobě naháněl husí kůži. Nikdy neměla problém s kýmkoliv, nezáleželo jí na tom, kdo je odkud, kde se narodil, jakou barvu pleti má. Tento přízvuk jí ale nutil cítit se tak provinile a stydět se za sebe, že k němu začala pociťovat odpor.
"Tak odpovídej, když s tebou mluvím! Jsi neuvěřitelně nevychovaná. Měla by ses nad sebou zamyslet. A nezapomeň, co jsem ti říkala. Už nikdy se nepřibližuj k mé holčičce. Zakazuju ti to! Rozumíš? Co? Haló! Jsi tam?" hlas vymlouvající jí do hlavy díru se stále stupňoval, nabíral na intenzitě.
"Ano jsem tady, slyším vás. Rozumím. Budu se od vaší dcery držet dál." jí samotnou udivovalo, jak rozhodně a dokonale vyrovnaně její hlas zněl, i když měla slzy na hranici.
"Jsi nula. Chápeš to? Jsi moc malinkatej človíček na to, aby jsi mohla být s mou dceruškou. Jsi nic. Nejsi vychovaná, zajímají tě jenom kluci, nic neumíš a nemáš žádný nadání. Tvoje osoba je jedno velký zklamání. Jestli tě ještě někdy uvidím u mojí holčičky, dojdu do školy a řeknu jim co jsi za člověka. Všem to řeknu, všem. Jen ať vědí, s kým mají co do činění. Rozumíš? Drž se od ní dál! Nařizuju ti to! Nazdar!" hovor byl odpojen, přesto stále držela svůj telefon u ucha. Oči doširoka rozevřené, dech žádný. Ještě víc se nahrbila a schovala svůj telefon zpět do kapsy. Seděla a pozorovala stébla trávy třesoucí se v lehkém vánku, pak zas viděla svůj upřený prázdný pohled v odrazu oken vlaku, kterého si pro svou zamyšlenost nevšimla. Takhle její oči ještě nikdy nevypadaly. Chtěla si je pořádně prohlédnout, vlak však nezastavoval a jel dál. Vstala tedy a vydala se směrem k domovu. Chtěla tam už být co nejdřív. Jen aby už nemusela na ulicích potkávat kolemjdoucí.
Kamínky na cestě jí podkopávaly nohy a slunce se skrylo za mrak aby nemuselo sledovat ten zkroušený zjev dole pod ním. Do její bubliny se dostal zvuk auta brzdícího vedle ní. Vyděšeně se otočila a ukročila o tři kroky zpět.
"Zlatíčko, proč jdeš domů tak pozdě?" ozvalo se zpoza napůl staženého okýnka hlas jejího otce.
"Musela jsem ještě něco vyřídit s třídním učitelem. Byla jsem ve škole dýl, proto mi ujel vlak."
"Poď, vezmu tě." usmál se na ní a ztlumil rádio. Obešla auto, a tak tak jí stačily síly na to, aby otevřela dveře spolujezdce. "Není ti nic? Vypadáš že ti není dobře." nakrčil čelo otec a prohlížel si jí.
"Jenom jsem ospalá. Vždyť víš, že dneska jsme měli ve škole hodně testů."
"Ty jsi chtěla na gymnázium." smál se táta ve snaze jí ironií zvednout náladu. Usmála se, aby ho potěšila a předstírala, že se uvolnila.
Ani se nezdržovala pozdravením vlčáka sedícího ve svém kotci čekajícího na ní, mířila rovnou do pokoje, kde sebou hodila na postel, aby znovu do své hlavy vpustila ty nepřátelské vody podemílající její rozum.