Ve snu rozestřených dní

přecházím s hlavou položenou do dlaní,

snad v nitru jasné svítání rozežehne zář,

snad slunce samotné rozjasní mou tvář.

 

V pololetu stínů za oponou

se rozlétají draci myšlenek,

sedím na trůně s korunou,

co káže bestiím jejich místo
      a jejich věk.

 

Do dáli se rozlétají zlatobílí ptáci

se zobáky zahnutými v srpek měsíce,

jsme snad ti ptáci, bestie či draci,

která krev v nás pluje nejvíce?

 

Ve snu rozestřených dní,

těká a kape kohoutek vodovodní,

snad v jasu jasné hvězdy stříbřice

spatřím postavu v mlze stojíce.

 

A rozplyne se v zamlžení, v oparu,

není již minulost k zastižení, nelze již postaru,

nová doba starou nahradila,

odešla a na vše zapomněla.

 

Tak tu prostě dlíme a pořád sedíme.