„Ano, přiznávám“.
„Cítíte se vinen za své činy? Co špatné svědomí? Jak Vám je při pomyšlení na Vaši ženu?“
„Nejsem si vědom zloby na sebe sama, ani výčitek s tím spojenými“.
Soudní síň, která se zdaleka nepodobala té klasické, měla béžovo-našedivělou barvu. Nebylo zde ani jedno okno, jen jedna řadová zářivka, která svým nepříjemně zabarveným, agresivním světlem,
sotva dosahovala do všech čtyř rohů místnosti. Jako přihlížející v ní zcela uspořádaně sedělo sedm divných, vybledlých postav, které místo očních bulev, měly jen prázdné dutiny, potažené kůží. Na sobě neměly nic. Martinovi z toho nebylo dobře. Měl pozvracený rolák a tmavé kruhy pod očima. Jeho pohled naznačoval, že není duševně přítomen. Soudce také nebyl zcela v pořádku. Byl to zajisté člověk, černé učesané vlasy. Klidně seděl, z nosu mu sem tam skápla krev na svitek papírů, obsahující usvědčující materiály.

„Víte vůbec, proč jste tu? Zavraždil jste svou nastávající ženu. V listopadu minulého roku, a to tím nejohavnějším způsobem. Udeřil jste jí hlavou o stěnu, poté vytrhal všechny její krásné hnědé vlasy s cáry zkrvavělé kůže. Dvě hodiny jste na ni mlčky upřeně hleděl a plakal.
Podívejte, kam až Vás ta Vaše realita dovedla. Až sem.
Nervově jste nevydržel a pod tíhou myšlenek jste Vaší snoubence podřezal obě tepny na rukou.
To samé jste udělal sobě. Lehnul jste si vedle ní a konečně jste tak měl pocit společného snění“.

Martinovy myšlenky se však v těchto chvílích ubíraly zcela jiným směrem. Otupělý dlouhodobými depresemi, se potácel na rozhraní reality a halucinací.
...Jak to mohlo být všechno krásné. Seděli bychom v čerstvě vzrostlé jarní trávě, Slunce by dávalo najevo svou sílu a já, já bych tě moje milovaná tisknul ve svém náručí, laskal ve vlasech třpytících se v teplých paprscích a cítili bychom se v bezpečí, daleko od tmy a zatracení.
„Obžalovaný byl shledán vinným. Tímto je mu udělen trest, jeho činům hodný“.

Martin se probudil uvnitř jakési temné kopky kruhového tvaru. Seděl opřený o kamennou stěnu, nohy natažené před sebe. Hnusně zakalená a páchnoucí voda mu sahala až po žebra. Bylo mu chladno. Připadalo mu, jako kdyby seděl na dně nějaké staré studny. Nic v ní nebylo, jen on,
kalná, zapáchající voda a malé zavřené okénko, kudy by ani hlavu neprostrčil. Měl na sobě stále to samé oblečení. Byl unavený, nemohl si však odpočinout, měl strach, že kdyby jen trochu usnul, utopil by se. Po až moc dlouhé době se okénko otevřelo. Na druhé straně Martin spatřil onu podivnou bledou postavu ze soudní síně. Toto hrůzu nahánějící stvoření otvorem protáhlo obě ruce, v jedné špinavou hliníkovou lžíci a v druhé malý kyblík s čímsi uvnitř. Stvoření nabralo plnou lžíci obsahu kyblíku a počalo vyhladovělého Martina krmit. Chutnalo to odporně. Ani nevěděl, co přesně to je. Po několika soustech postava stáhla ruce zpět a vzápětí je natáhnula opět k Martinovi. Tentokrát bílé hnusné ruce svíraly kleště. Agresivně chytily Martinovu ruku a kleště se mu začaly zarývat do prstu, ve kterém již bylo cítit povolování tkání, praskání kostí a řinoucí se krev. Martin zděšeně hleděl do očních prohlubní potažených kůží s pocitem, že ho ty oči, které tam chybí, upřeně sledují.

Tma. Po probuzení zjistil, že mu jeden prst chybí. Místo něj z ruky trčel ohlodaný pahýl-první článek prstu. Rána stále mírně krvácela. Snažil se udržet poraněnou ruku v suchu. Ani se nepokoušel o volání o pomoc. Nehybně seděl a přemýšlel, zdali se odsud vůbec někdy ještě dostane živý. Nebyl si ale jistý, jestli by o to vůbec stál. Zahleděl se tedy znovu do svých myšlenek a na chvíli tak prožíval své představy o čistém a šťastném životě. Usnul. Probudil se po tom, co se začal dusit spolykanou vodou. S tichým zvukem se otevřelo okénko a bílé ruce opět pobízely k jídlu. Tentokrát už mu chuť té věci tolik nevadila. Ruce znovu chytily Martina za ruku a kleště po několika sekundách urputné bolesti ukroutily další prst. Bolest, řev, omdlel.

Po probuzení se poprvé postavil a se zděšením zjistil, že jeho dolní polovina těla, která v tuto chvíli byla již řadu desítek hodin ve vodě, dostala odpudivý rozmáčený vzhled. Nejhůře na tom byly nohy, které začínaly hnít.

Tak to pokračovalo po další dny. Po nakrmení neznámým stvořením Martin vždy přišel o další prst. Rány měl zanícené a zmokvané. Postupem času, kdy se nekonečné sezení v té hnusné vodě čím dál tím více začalo podepisovat na Martinovo těle, došel se zjištění, že jeho tělo začíná nabývat vzhledu právě oněch stvoření, která byla tehdy v soudní síni a které ho již několik dní krmí,

mučí a zabijí. Navíc musel začít pít tekutinu, ve které doposud seděl, protože mu nikdo nedal napít.

Zbývaly už jen 2 prsty. V tuto chvíli již Martin ztrácel zrak. Stále ale viděl, co se s ním děje. Připadal si tak ztracený a tak odporný. Jeho bledá kůže, kterou už měl po celém těle, páchla jako zkažená vejce s masem dohromady. Už ani nejedl z hliníkové lžíce. Veškerý čas trávil v nereálném světě se svými myšlenkami, kde mu bylo ještě alespoň trochu dobře. Štípání posledních prstů už ani nevnímal.
Byl ponořený do hlubokých představ, litoval svých činů a přál si, aby mu jeho milovaná odpustila.
Už ani nedokázal plakat, byl slepý.

Probudil se na gauči v obývacím pokoji, měl na sobě mikinu s červeným nápisem. Venku bylo ošklivé podzimní počasí. Ihned si připomněl všechny své problémy. Tentokrát to ale bylo jiné. Měl jasnější mysl. Prohrábnul si mastné vlasy. Na stole před ním ležela malá hliníková lžička, zapalovač, bílý prášek v igelitovém pytlíku a injekční stříkačka.
„Podivný sen“, řekl si.
V tu samou chvíli zaslechl v zámku vchodových dveří chrastit klíč. Dveře se otevřely a v nich stála jeho láska s krásnými hnědými vlasy. Vstal na nohy. Z očí mu tekly slzy. Ona byla překvapena jeho nezvyklým chováním a zůstala stát. Hleděli na sebe. On k ní se slzami v očích přistoupil a objal ji. Ráda jeho čin potěšeně opětovala.

Často večer sedává na balkóně na dřevěné židli, dívá se na hvězdy a s úsměvem přemýšlí.