Poeta - moderní literární server


Linda a Jáchym

Autor: Jenny Hvězdička Hvězdička, 23. 3. 2015, Povídky

...

 


 


„Podal bys mi nůž, prosím,“ požádala Linda Jáchyma. Zatvářil se nechápavě. Přišel před chvílí a podle toho, jak vklouzl za ní do kuchyně, Lindu napadlo, že má něco na srdci. Dokonce i tušila, co by to mohlo být. Rozhodla se mu to neulehčit.


 


„Ten malý, lásko, na krevety.“


 


Otočil se k ní zády a hledal na liště mezi noži ten malý. Nebyl si jistý, proto jí podal dva skoro stejné, jen s jinou střenkou. Vybrala si žlutý, protože měl keramické ostří, a to se na krevetky hodilo perfektně.


 


„Krevety se krájí?“ neodolal Jáchym.


 


„No, to ani ne, jen se musí očistit. Nebo nemusí, záleží, jak si je koupíš. Já jsem vybrala tyhle velké, čerstvé a tak je teď musím očistit. Na večerní grilování.“


 


„Odřízneš ty ocásky?“ zajímalo Jáchyma.


 


„Kdepak ocásky, hlavičky musí pryč,“ usmála se Linda „a potom se nařízne tělíčko, a vyndám střívko. Ocásky slouží jako držátka, to bys tomu dal, když bys je uřízl, víš?“


 


„Musím s tebou mluvit, Lindo.“


 


„Tak mluv, já zatím dodělám marinádu. Nevadí, nebo jo?“


 


Kývl, že ne. Linda tušila, co se jí chystá říct, a i když na to byla už nějakej den připravená, přece jenom v rozhodující chvíli lehce trnula, aby zůstala v klidu. Vzala palici česneku, rozlomila ji, stroužky promnula dvěma prsty tak, že slupka sama sjela, a když ne, lehce ji sloupla bez pomoci nože. Do misky stříkla trochu olivového oleje, naskládala krevety, pokápla troškou citrónové šťávy, špetku chilli, zase olivový olej a nakonec nasypala půlku palice nasekaného česneku. Zakápla balsamikem a přisolila. Misku přetáhla fólií a vložila do ledničky. Celou dobu Jáchym mlčel.


 


„Dáš si kafe?“ navrhla. Zatímco připravovala dva šálky, Jáchym šmejdil po kuchyni, jakoby něco hledal.


 


„Kde je to Burgundské?“ konečně promluvil.


 


„No, dělám hovězí, takže…“ odvětila Linda.


 


„Víš, kolik stálo?!“


 


„Kolik?“ zeptala se Linda, ačkoli věděla, kolik stojí láhev kvalitního červeného vína. Jáchym mlčel a pozoroval ji.


 


„Jestli nám chceš nalít víno, vezmi jiné. Třeba to Sylvánské.“


 


Trhl sebou. Lindu znal, věděl, že má raději červené víno, a to, že řekla zrovna tenhle název může znamenat jen jediné. Ví to! Otočil se k ní. Zalévala kávu. Jemu jen do půlky šálku, potom dvě kostky cukru, promíchat a dolít mlékem. Tak jak to měl rád. Možná to neví. Najednou nevěděl, jestli zvolil dobrý čas pro přiznání. Možná by to mohl odložit, nebo neříkat vůbec. Sylva to pochopí.


 


„Spadla lžička do kafíčka…“ prohodila Linda vesele. Všimla si, jak Jáchym otálí. Moc se mu do toho nechce. Mohla by mu to ulehčit a udeřit na něj. Mohla by křičet, třískat nádobím. Mohla by, ale nechtěla. Nechtěla mu to ulehčovat. Jen ať se chlapec ukáže!


 


Baví se?, letělo Jáchymovi hlavou. Ten tón, kterým prohodila tu dětskou říkanku… pozoroval ji. Jeho Linda. Křehká, krásná. Pohybuje se v kuchyni jako laň, která ještě nezná nebezpečí, které číhá mimo les. Bude on tím, kdo jí vezme sny? Iluze? Bezpečí? Nevěděl, najednou nic nevěděl. Kde je to odhodlání s kterým přišel a všechen ten náboj, který cítil, když se rozhodl, že se přizná k Sylvě?


 


„Někoho mám,“ řekl tiše.


 


A je to tady. Tak přece jen se rozhodl. Hlavně zachovat klid. Chuť s něčím třísknout byla velmi silná, ale ovládla se.


 


„Já taky,“ odvětila, jak nejklidněji uměla.


 


Zatrnulo mu. Linda? Koho? Proč?


 


„Kdo to je?“ vypálil a postavil se.


 


Usmála se na něj. Hlavně zachovat klid, opakovala si v duchu. Viděla jak je Jáchym rozhozenej nenadálým zjištěním, že i ona by někoho mohla mít. Určitě se v něm mísilo překvapení a zlost, podobně jako v ní, když to před nedávnem zjistila o něm. Možná se v něm dělo něco jiného, každopádně se jí líbil. Teď, právě v tomhle okamžiku vzájemného ohrožení.


 


„Píp píp píp.“ Štěbetavá minutka prořízla vzduch, který si chtěla nakrájet jinak. Po svém. Skoro se dotýkali, ucítila závan jeho vůně, všech těch červených citrusů, kouře, pražené kávy. Vtahovala ji do sebe, prostupovala jí a… potom místo aby se dotkla jeho rtů, musela k troubě.


 


Nasadila si rukavice, otevřela dvířka, vytáhla pekáč. Kuchyní se rozvinula jiná vůně, lákající chuťové pohárky. Jídlo je téměř hotové. Přiklopila hrnec, vypnula troubu a vrátila hovězí ještě dojít. Na druhém roštu se dopékaly brambory a chvilka na plechu v troubě jim také prospěje. Zavřela dvířka, stáhla rukavice a chtěla něco říct, když ucítila Jáchymovy ruce na svém těle. Přistoupil k ní zezadu. Přitiskl se k ní a jeho vůně ji celou obklíčila. Vybavila si jeho pohled, před chvílí, když mhouřil oči a jeho rty, kterých se už, už dotýkala. Vzdychla.


 


„Krásně voníš,“ zašeptal a políbil ji na krk.


 


Otočila se k němu a vtiskla mu polibek. Jemný, první. Ten, který otevírá cestu pro všechny další. Jeho rty byly tvrdé a sálaly horkostí. Zamručel a objal ji, pevně. Cítila slast, svoji, jeho. Pomalu uvolňoval sevření, jakoby se bál, že když ji pustí úplně, rozplyne se jako pára nad hrncem. Chtěla se k němu přivinout, když si všimla dvou párů zvědavých očí, vykukujících zpoza dveří.


 


„Mami, mami,“ ozvalo se unisono, „co tady s tatínkem děláte?“


 


Otočili se k dětem a Jáchym odpověděl: „my tady s maminkou tančíme.“


 


„Jak to, vždyť nehraje žádná hudba,“ ozvalo se vzápětí.


 


„My máme s maminkou vlastní, vnitřní melodii,“ nedal se vyvést z klidu Jáchym a kývnutím hlavy přizval děti do kuchyně. Poskakovaly kolem obou rodičů, smály se, roztahovaly prstíky nahoru, jakoby chtěly stáhnout slunce z oblohy, výskaly a pištěly radostí, když je Jáchym jednoho po druhém vyhazoval do vzduchu a po chvilce odběhly ven na zahradu.


 


„Nechci o tebe přijít, Lindo.“


 


Mlčela. Udýchaná z radosti a štěstí, které ji před chvíli naplnilo. Mlčela i proto, že o ni přicházel právě tím, co dělal, jak se choval. Sám. Co mu měla říct? Že o ni nepřijde, že ji má jistou, protože ona ho miluje? Že se nemusí bát? Aby ji pak podváděl už napořád? Mlčela. Nadechla se, protože teď je řada na ní…


 


„Mlč, prosím. Nic neříkej,“ pokračoval Jáchym „nechci o tebe přijít, protože jsi moje slunce, víš?“


 


Zamrkala. Tohle nečekala.


 


„Jsi slunce mého života, a já se chovám jako idiot, někdy.“


 


„Jáchyme,“ nadechla se, aniž by věděla, co má říct.


 


Do kuchyně se nahrnuli lidé. Všichni, kteří byli na zahradě, přišli dovnitř, aniž by si všimli napětí, které se kolébalo ve vzduchu. Jídelní stůl se začal plnit ubrousky, skleničkami, příbory a porcelánem. Když bylo prostřeno a děti měly umyté ruce, zasedli ke stolu a Linda začala nalévat polévku. Později sesbírala talíře, Jáchym se postaral o nápoje a pomohl jí na stůl umístit pekáč s hlavním chodem, ona sama doplnila mísu s přílohou, a ještě ošatku s pečivem, pro případ nouze, nebo chuti. Úplně zvlášť ještě misky se zkaramelizovanou mrkví a opečené hlavičky žampiónů. Hostina mohla začít.


 


Po jídle se jako obvykle děti přesunuly na zahradu, dospělí si dopřáli víno, pivo, nebo kávu a usadili se podle chuti buď taky ven, nebo do obýváku. Odpočívali a povídali si o všem možném. Taky mlčeli a užívali si společnou chvíli.


 


Linda si s Jáchymem občas vyměnili pohled, ani jeden nestál o to, aby si toho rodiče všimli. Opatrné okukování znamenalo jediné, že se dřív nebo později sejdou o samotě, doříct si nakousnuté.


 


Čas se líně vlekl, jako celé odpoledne a představa, že budou muset čekat až do večera, přiváděla Jáchyma k šílenství. Jestli Linda někoho má, je to špatné protože by nemusela otálet tak jako on, který sice přišel první s přiznáním, ale jakým vlastně? Sylva je dcera jeho kolegyně, která je u nich ve firmě na brigádě. Obdivuje ho a jemu se to pochopitelně líbí, taky, komu by se to nelíbilo? položil si v duchu otázku. Dvakrát ji pozval na oběd, jednou se líbali. Jenže, Linda je žena činu. Co když už není cesty zpět? Jeho milostné dobrodružství, které by možná někam mohlo vést, kdyby… je možná ohroženo docela jiným chlapem! Kterým? Horečnatě uvažoval, co je to za prevíta, kterej by mu lezl do zelí.


 


Linda si všimla napětí, které se v Jáchymovi odehrává, protože už dvakrát odpověděl jen tak na půl úst, když se ho rodiče na cosi ptali a nechtěla, aby si všimli, jak je nervózní a roztěkaný a nestála o to, aby se v přímém přenosu přiznal ke své milence. To by nemusela unést tak, jak by bylo vhodné. Totiž, s klidem. Vůbec začínala přemýšlet nad tím, jak to s klidem přijme sama, natož tady, přede všemi. To ne! co se má stát, ať se stane, ovšem je to věc jich dvou, tudíž, ať jsou u toho jen oni dva.


 


„Půjdu nachystat ty krevety a víno,“ odhodlala se „půjdeš mi pomoct, Jáchyme?“ nečekala na odpověď a odcházela do kuchyně.


 


Hrnce a pánvičky, její království na několik let, když se narodily děti. A teď? Najednou ji opustila síla bojovat, být silná, a ušlechtilá. Cítila únavu a sedla si na barovou židličku. Tak ji našel i Jáchym, který příležitost více než uvítal. Když ji uviděl, popadl ho neskutečně mrazivý pocit ztráty. Je to v háji, v háji, v prdeli, opakoval si. Postavil se proti ní, přejel jí po prstech svými, vzal ji za ruce, pohladil po tváři, slova mu uvízla v krku, měl pocit, že se nemůže nadechnout, natož promluvit. Obešel barový pult, stále ji držel za ruce, Linda mezitím vstala a přitiskla se k němu, nechtěla teď mluvit. Nechtěla od něj nic slyšet, ještě ho na chvíli cítit. Kdyby jen tuhle chvilku mohla vystřihnout a uložit do herbáře vzpomínek.


 


„Miluji tě.“


 


Natočila k němu hlavu, opravdu ji překvapil. Přitiskla rty na jeho. Líbali se. Linda se třásla a Jáchym netušil, jestli je to štěstí nebo pláč, měl pocit, že zahlédl v jejích očích slzy a odhodlal se k poslední větě, která by ji přesvědčila, že jenom on je její princ. Tak jak si to říkali na začátku, když se říká všechno a svět se s vámi točí v eskapádách radosti a štěstí.


 


„Celý život je jedna různě dlouhá chvíle, složená z malých a větších okamžiků. Tys ty moje naplnila tak, jako se celá příroda vyhřívá v prvních paprscích jara, Lindo. Jsi můj sluneční paprsek, moje slunce.“


 


Linda se rozplakala. Štěstím.


 


 


 


Spadla lžička do kafíčka, udělala žbluňk.