Na prázdný papír tě pomalu vkládám,

mezi řádky, asi abych tě neztratil.

Abych nezapomněl kdo jsi, 

přestože jsem tě nikdy neměl.

S holými chodidly si pro tebe pomalu jdu,

krutá cesta plná trní,

které jsem minulý rok sázel

z obavy před velkou vodou.

A přece,

stojíš tu a né sama.

Se všemi těmi, které jsem znal,

a které jsem si vysnil.

Jaké by měli být, co by měli říct

a přece ten hluk neustává.

Nic se nezastavilo všechno jde stále dál a funguje.

A to bolí.

Proč se nikdo nezastavil a nediví se, 

že vesmír se nám rozbil?

Všechno si pamatuji 

a přece tuším, že si lžu.