Pluje tichou hladinou

          blížím se již břehu,

           za modravou krajinou

              odhaduji něhu,

           jaká jen to smůla,

            pouhým že člověkem jsem

             -netuším a nemohu-

           dohlédnout v tu dálnou zem.

 

          V žilách krve vroucí

            alkoholu mnoho,

          nepřistaneme-li zde,

            nenecháme toho.

                Bloudím, 

            topívám se v dunách.

           Teplo cítím ve vlnách.

 

            Hrsti zlosti vrhám

             co hrách proti zdi,

            tupí mne ta nálada,

             znovu stránky trhám.

            U příběhu dokola

             tvrdý kámen pod nohou

            kráčím dále

               -nevnímám-

            dostihnout mne nemohou...