Věděl jsi, když jen jednou šlápneš, kytka bude mrtvá.
Věděl jsi i to, že tvoje bota je moc tvrdá.
Snad jsi i trochu chtěl, i když ty záhonky stopu tvé boty dávno mají,
hrob z něj udělat a odkrýt to, co jen okvětní lístky znají.

Trochu jsi chtěl vědět, co bude, když tu stopu vyryješ
a hrob můj listím shnilým zase pokryješ.
Bál ses mého on a svého ona,
i tak pil jsi nektar naivní a čerstvý do dna.
Dávno jsi věděl, že první dny nepřijdeš,
že zase jinde svůj bod si vyryješ.

Není to líto hrobu ani kvítkům, které umřely - prostě se stalo to, že špatně opět věřily.
Svou vinu nesou a unesou, protože čistá byla
ale ta Tvoje v Tvém vlastním hrobě - shnila.