, 30. 1. 2015, Povídky
Emily tohle místo milovala.
Ne, nebylo zvláštní. Absolutně ničím se neodlišovalo od jiných.
Bylo to jen takovéto obyčejné, temné místo, které ani zdaleka nepatří k místní chloubě. Nic, co by stálo za povšimnutí.
Věděla to.
Denně zde procházel velký dav lidí, ale s rozsvícením první pouliční lampy zde život pomalu umíral.
Chápala to.
V noci přece nejsou taková místa bezpečná. Podle varování, která často slýchala z různých stran, by tady každý, kdo by zde vkročil po setmění, čekal minimálně zástup úchylných tvorů se sekerou či jiným vražedným nástrojem v ruce.
Jak směšná představa.
Nikde se nemohla cítit lépe. Čeho by se tady měla bát?
Nejraději sedávala na nahnilé, dřevěné lavici, která stála co nejblíže ponurého jezera. Nebylo velké a troufala si říct, že ani nijak hluboké. Fascinovala ji jeho až nepřirozeně klidná hladina.
Nejvíce však zbožňovala to ticho. To ticho, které nikdo nikdy nepřerušil. Zdálo se, že všechny zvuky, včetně šumění obrovských korun stromů, které toto místo obléhaly, jsou odnášeny někam pryč, někam hodně daleko.
Až tenkrát.
Nepopírala, že v tu chvíli pocítila nepatrný záchvěv strachu. Nikdy tady nikoho v takovou dobu ani nezahlédla.
„Mohu si přisednout?“, zeptala se.
Byla tak krásná.
Zlatavé vlasy do půli zad, které se neposlušně kroutily do nepravidelných prstýnků a které se každou chvíli snažila neúspěšně zkrotit zastrčením za ucho, bledá až téměř průsvitná kůže, sladký, nevinný úsměv.
Představila se jí jako Mandy. Ani zdaleka si k ní neuměla představit jiné jméno, než právě tohle.
Když se jí poprvé dotkla, měla strach, že ji svým nemotorným pohybem ublíží. Byla tak křehká… a tak ledová.
Jinak tomu nebylo ani dnes.
Vyhlížela ji a už z dálky se kochala její ladnou chůzi. Ani dnes ji nepřekvapilo, že má na sobě jen hladkou, hedvábnou košili a to i přesto, že se venkovní teplota pohybovala jen lehce nad bodem mrazu.
„Proč se prostě více neoblečeš?“, zeptala se jí místo pozdravu, když se vedle ní její tělo neslyšně posadilo.
„To proto, že s Tebou se cítím tak v teple, Emily.“, řekla téměř neslyšně a její ústa se rozněžnily do sladkého, pro ni tak typického úsměvu.
Jako pokaždé, i dnes přes její záda přehodila svou černou mikinu s motivem její oblíbené, metalové kapely a rychle její studené tělo objala. Udělala to vždy, i přes to, že její tělo zůstalo stejně ledově chladné.
„Dnes jsi ještě bledší, než obvykle.“, pronesla.
Místo odpovědi ji políbila.
Milovala její polibky. Amandiny ledové rty se dokonale doplňovaly s těmi jejími, ze kterých naopak sálala až neuvěřitelná horkost.
„Emily?“, zašeptala.
„Ano?“
„Dnes jsem tady naposled…“, dodala téměř neslyšně a silně se zachvěla.
„Naposled? Jak to myslíš?“
„Musím se vrátit.“, odpověděla a zahleděla se ji do očí.
Najednou z ní veškerá nevinnost zmizela. V jejích očích se nepatrně odrážely červené záblesky.
„Vrátit? Kam?“, zeptala se. Nekřičela. Strach z její ztráty ji omámil natolik, že se nebyla schopna hnout.
„Domů, Em…“
„To nesmíš, Mandy… prosím, zůstaň se mnou…“, její oči se zalily prvním, doteď zdárně zadržovaným přívalem slz. Ale ona přece nikdy nebrečí!
„Nemůžu…“
„Tak mě vezmi s sebou!“, odpověděla rozhodným hlasem.
Amanda se znovu zachvěla. Promnula si ruce a chtěla si je zahřát svým dechem, z úst ji ovšem vyšla jen ledová pára.
„Opravdu si to přeješ?“
„Víc, než cokoli na světě!“
Dvě ladně pohybující se dívky teď kráčí v té nejčernější tmě vyšlapanou cestičkou, kterou lemují ozdobné kříže.
Ta, co vypadá jako anděl, drží v levé ruce zakrvácený nůž.