Koktavé mračno slídí v ohybu,

      stoky se vyprazdňují,

        jícen už nepřijímá,

        černá je v pohybu,

        šílenci uklidňují.

Shluky dál mizí lehkostí dýmu,

      kdo ještě dál si všímá.

Na krku, na ruce, na patě,

mimikry, úděl i prolhanost,

trojhlavý chlad jak had objímá

      kratší i delší opratě.

Radosti není nikdy dost,

jak los nás krátký život stírá.