Chci běžet,

Chci křičet,

Chci plakat,

Chci zlostí ječet,

Chci zahnat do kouta ten mrak, jenž kalí mi mysl, a neomaleně zabíjí vzpomínky na věci krásné,

Chci aby bylo to jasné, aby to nebyly jen pomníky, starý muž a jeho frak plný záplat,

Protože nechci už dál jen tápat,

Ve tmě,

V sobě,

V Tobě.

 

Musím uvidět co jsem dříve neviděl,

To co jsem nemohl mít a nechtěl cítít,

Chci Tě za ruku zase chytit, jako tehdy, když padal jsem do ledové vody a nemohl jsem ven.

Zdá se to vše jako sen, nechci už dál pádlovat směrem do středu jezera,

Tohle chci jen,

K břehu se vrátit.

 

Nemůžu už dál bloudit mezi zrcadly a trámy,

Zrcadly věcí, jenž se staly, a trámy dějů budoucnosti, která připluje na křídlech černého čápa.

Nemůžu už dál očekávat neočekávatelné,

Nemůžu už dál znovu poznávat již poznané,

Nemůžu už dál pozorovat tvoji tvář jak nenávratně mizí v dálce, když jednou byla tak blízko,

Blíž, než voják válce a svatému svatozář.

Nemůžu už dál čekat na zázrak, že nebudu jen přítěží, pytlem masa a kostí bez duše,

Vidíš? Už zase sněží,

A ještě kolikrát? Kolikrát zemi pokryje bílý sníh, než já najdu se,

Nebo Smrt mi na dveře zaklepe a já pozvu ji dál na kávu,

Potřesu jí rukou a sdělím jí, že viděl jsem ji ve svých snech,

Ve dnech, kdy bylo to nejhorší,

To čekání na zázrak,

Klesání do ledového jezera,

Mávání zmrzlou rukou na černého čápa.

Tentokrát čap však nenesl život, ale vysvobození.

Vysvobození z vězení vlastní mysli, kde klíčem mezi mřížemi byla tvá ruka a tvář,

Byla mi blízká, však teď vzdaluje se mi,

Jako vojákovi válka v době míru,

 A svatému jeho svatozář.