V betonovém parku ztracených duší

potkal jsem dívku s nadějí v očích,

zeptala se mě: "A kdo jsi ty?".

.

.

.

"Ztracený kartograf, slepý malíř.

Ten nejchytřejší, který je stále hloupý.

Ten, který se nevzdává, ale stále prohrává,

bojuje sám se sebou.

Ten nejlepší ve stínu svého nejhoršího já,

žije v zoufalství bezrukého hodináře,

zažívaje stud anděla milujícího ďábla.

Had, který leknutím ukousl si ocas,

ten který zoufale touží a chce milovat,

ale už zapomněl jak."

.

.

.

"Aha...

Doprovodíš mě?"