Paul seděl na terase svého sídla a popíjel víno. Byl letní podvečer, slunce už se chystalo k západu a on si jen užíval klid a oddával se vlastním myšlenkám.  Z hlubokého přemýšlení ho vyrušil zvuk jedoucího auta. Postavil se a čekal, až se objeví na příjezdové cestě. Zajímalo ho, kdo se rozhodl poctít ho návštěvou takhle pozdě a bez ohlášení. Za okamžik se na cestě k jeho domu objevilo krásné a luxusní bílé auto. Lehce se pousmál. Mohlo patřit jedinému člověku.

 John vystoupil z auta, nadechnul se čerstvého vzduchu a rozhlédl se kolem. Neznal krásnější místo, než bylo tohle. Usmál se a vykročil blíž k nádhernému domu. Před dveřmi už čekal majitel, jeho největší přítel a láska.

„Rád Tě vidím, Johne,“ pozdravil Paul poněkud strojeně.

„Já Tebe taky. Jak dlouho jsme se vlastně neviděli?“

„Asi rok.“

„Omlouvám se, že jsem sem tak vpadl, ale byli jsme s Julianem poblíž a moc Tě chtěl poznat, tak mě napadlo, že Tě překvapíme a …“

„ S Julianem?“

„Jo, ještě jsi ho neviděl a to už je mu skoro 5 let. Julesi! Vylez z toho auta a pojď pozdravit strejdu Paula,“ zavolal John a z auta se vyklubal malý střapatý chlapec, který byl na první pohled velmi podobný svému otci.  Přišel až k nim a chytl se Johna za ruku. Vzhlédl k němu a očekával, co bude.

„Juliane, poslouchej mě. To je strejda Paul, ten, o kterém jsem Ti tolik vyprávěl. Je hodný a mám ho moc rád, chovej se k němu hezky. Paule, to je můj syn Julian.“

 Paul si malého chlapce prohlížel a v duchu žasnul. Měl pocit, že před ním stojí zmenšená kopie jeho přítele. Zároveň si však uvědomoval, že se dívá na důkaz lásky Johna a Cynthie. Vzedmula se v něm vlna ukřivdění a vzteku. Dal si ruce do kapes a odkašlal si.

„Tak pojďte dál, vítejte v mém domě.“

 Zavedl je do obýváku. Do stejného pokoje, v jakém s Johnem strávili spoustu času a zažili mnoho zážitků. Ty se najednou, po těch časech, jevily velmi bolestně. Rozhodl se ale těmito myšlenkami nezabývat a někde uvnitř je potlačil. Prozatím. Nalil jim všem čaj a posadil se ke stolu. Nevěděl co říct a tak jen klepal prsty do šálku. John si povzdechl a zkusil konverzovat.

„Jak se Ti daří, Paule?“

„Dobře, děkuji, Johne. A Tobě?“

„Taky dobře, děkuji. Co dělají ovce?“

„Převážně se pasou. Co Tvá žena?“

„Ta se nepase, ale vede se jí dobře,“ odpověděl John s lehkým cuknutím koutku a tím byly témata ke zdvořilostní konverzaci vyčerpána. Podíval se na hodinky a vstal od stolu.

„Pokud by Ti to nevadilo, měl bych pro Tebe menší překvapení. Domluvil jsem se s Ringem a Georgem, že by také přijeli. Mám pro ně přijet na nádraží, takže…“

„V pořádku, uvidím je moc rád.“

„Jo, a ještě jedna věc. Mé auto je sice krásné, ale není moc prostorné. Jak znám George, určitě s sebou potáhne akvárium a Ringo několik kufrů, asi by se tam všichni nevešli. Pohlídáš Juliana, než se vrátím?“

„Echm… Samozřejmě, je-li to nezbytné,“ povzdechl si Paul a nasucho polkl. Tak se tedy kontaktu s tím dítětem nevyhne.

John poučil syna o slušném chování a odjel do města pro zbytek kapely. Paul se podíval na Juliana a přemýšlel, čím takové malé dítě zabavit. Navíc Johnovo dítě. Pokud po něm zdědil i povahu, bude prakticky nemožné ho udržet v klidu.

„Chceš vidět ovečky?“ napadlo Paula a vítězoslavně se usmál. Julian jen zavýskal radostí a tak zamířili k louce. Bylo znát, že chlapec vyrůstá ve městě. Zdálo se, že taková zvířata vidí naživo poprvé. Jejich prohlídka však zabrala kratší dobu, než Paul předpokládal. Obzvlášť poté, co malý Lennon objevil hromadu hnoje a znechucen opouštěl louku. Paul se tedy rozhodl, že další zábavu vymyslí doma. Vymyslel ji však Julian, jen co vešli do Paulovy pracovny.

„Páni! Piáno! Zahraješ mi něco, strejdo?“ žadonil malý chlapec a v očích mu jiskřilo stejně jako Johnovi. Paul však suše zavrtěl hlavou.

„Ne, nezlob se. Neznám žádné dětské písničky. To, co hraji, by Tě nezajímalo.“

„Ale já nechci dětskou písničku,“ zvednul bojovně bradu.

„A jakou tedy?“

„Tu co jsi složil pro svou mámu. Táta mi o ní říkal.“

„Cože? Let it be? To ne. Tuhle ne.“

„Prosím, jen jednou. Chci si ji zapamatovat a pak si ji budu zpívat sám. Moc prosím,“ udělal psí oči a tak Paul neodolal.  Sedl na stoličku za piáno a Julian se mu posadil na klín.

 I přes všechnu neochotu tu píseň zahrál. Hlavně kvůli té jeho bezprostřednosti a tvrdohlavosti, ne nepodobné jeho otci. Musel dokonce několikrát. Při třetím opakování se otevřely dveře a v nich stáli zbývající tři brouci v čele s Johnem, který měl teď pusu téměř dokořán. Údivem mu došel dech a v očích se zaleskly slzy dojetí. Než ale stačil něco říct, George s Ringem se rozběhli k Paulovi, aby ho jaksepatří přivítali.

Paul připravil každému z nich ložnice a Johnovi přenechal tu svou, kde byla manželská postel. Aby měl se synem pohodlí. Dlouho pak seděli na terase, popíjeli víno a povídali, jako za starých časů. Když už malý Julian začal zívat, rozhodl se John, že už je čas jít spát. Všichni se odebrali na lože, až na Paula. Zůstal na terase a opřel se o zábradlí. Potřeboval si trochu protřídit myšlenky. Dýchal čerstvý vzduch a díval se na noční nebe. Po chvíli uslyšel kroky, ale neotočil se. Zavřel oči a zatajil dech. Otevřel je, až když se mu kolem pasu ovinuly dvě mužské paže a na krku ucítil letmý polibek. Otočil se a hleděl do těch nejkrásnějších oříškových očí. Jejich vlastník nečekal ani vteřinu a políbil svého přítele. Paul se musel opřít o zábradlí, aby se mu nepodlomila kolena, pak se od něj ale odtrhl a odstoupil několik kroků.

„Tohle nemůžeš, Johne.“

„Proč?“ John nic nechápal.

„Protože už je všechno jiné. Máš manželku a syna a nemůžeš si jen tak po roce přijít a zase mě tahle líbat.“

„Proč?“ zeptal se ještě jednou a Paul vztekle praštil do zábradlí. Chytil Johna za rukáv a vedl ho pryč od cizích uší.

John usoudil, že je to dobrý nápad a následoval Paula. Trochu se mu blýsklo v očích.

Byla teplá letní noc a měsíc, kterému už nezbývalo moc do úplňku, krásně osvětloval okolní krajinu. Došli až k louce, na které před lety s Johnem poprvé leželi. Paul tam původně chtěl umístit ovce, ale nakonec se rozhodl ji nechat tak. Možná z nostalgie.

Paul dal ruce do kapes a opřel se o strom. Naštvaně kopal do kamene před sebou a pak se rozhodl pokračovat v konverzaci.

„Vážně si myslíš, že se takhle můžeš chovat?“

„Cože? Udělal jsem snad něco špatně? Myslím, že líbám pořád stejně, pokud chceš, připomenu Ti to ještě jednou,“ zasmál se John.

„Přestaň to zlehčovat. Vybral sis život se svou ženou, vybral sis rodinu a já se s tím smířil. Pak si přijedeš a děláš jakoby nic!“ zvyšoval už hlas Paul.

„Copak si nepamatuješ, co jsem Ti říkal? Vždycky Tě budu milovat, po celý život, na tom se nic nezmění!“

„A k čemu mi to sakra je?!“ zakřičel na něj Paul a do očí mu hrkly slzy zlosti.

„Paulie se zlobí, hmm… Pojď sem a obejmi mě, vztekloune,“ zasmál se John, který ho nebral vážně a vykročil k němu.

„Varuju Tě, jestli se mě ještě jednou dotkneš, tak Tě praštím, Lennone,“ varoval ho Paul, ale John se stejně pokusil na něj vrhnout. Paul se napřáhl, ale jeho přítel mu ruku chytil a svalil ho do trávy. Chytl mu obě ruce za hlavou a uvěznil ho pod sebou celým svým tělem.

„A co uděláš teď?“ zapředl mu do ucha. Špičkou jazyka mu přejel po jemné kůži na krku a otřel se o něj rozkrokem. Paul pod ním polohlasně vydechl a pokusil se pohnout.

„Neuděláš nic. Nevěřím Ti ani slovo z toho, co se mi tu snažíš říct. Jsi ke mně stejně připoután, jako já k Tobě.  Oba víme, že mě chceš tak moc, jako já Tebe. Tak se tomu nebraň a ukaž mi, jak jsem Ti chyběl,“ zašeptal mu znovu do ucha a pustil mu ruce. Trochu očekával ránu pěstí. Paul mu ale své ruce ovinul kolem krku a přitisknul ho k sobě. Opíjel se vůní jeho vlasů a neslyšně mu šeptal slova pokory a lásky.

Jenže John tuhle něžnou hru dlouho nevydržel a vzal situaci do svých rukou. Tak se stalo, že během chvilky byli oba nazí a jejich těla se proplétala ve zmateném objetí. Ani jeden z nich se nesnažil tišit své steny, zvedl se vítr a měsíc se schoval za mraky. Jakoby se styděl vidět to, co se odehrávalo pod ním. Něco tak vášnivého a zakázaného.

Když oba vyčerpaní milenci zůstali nehybně ležet v těsném objetí, skoro už svítalo.

„Slib mi, že Tě teď uvidím častěji,“ naléhal Paul.

„Slibuju. Tak dlouho už to bez Tebe nikdy nevydržím. Teď bychom se ale měli obléct. Už bude ráno a mám pocit, že mě někdo bude postrádat.“

Oba na sebe v rychlosti naházeli oblečení a vydali se k domu. Ve dveřích už stál Julian v pyžamu a za ním rozcuchaný a rozespalý George.

„Tati! Nebyl si v posteli, tak jsem spal se strejdou Georgem!“ chlubil se svému otci.

„Jo, to vidím,“ mrkl okem na Tichého brouka, který se všemožně protahoval a kroutil, přičemž mu praskaly snad všechny klouby. „Jsi v pořádku, Georgi?“

„Snad jo. Chce to tak hodinu jógy. Ale tohle mi dlužíte, jasné?“ změřil oba muzikanty pohledem.

„A kde jsi vlastně byl, tati?“

„Se strejdou Paulem, museli jsme něco důležitého vyřešit.“

„A proč máš ve vlasech slámu? A strejda ji má na kalhotách?“ zamračil se střapatý chlapec a urputně přemýšlel.

„Echm, víš…“

„Hej, Juliane, co bys tomu řekl, kdybychom na strejdu Ringa vylili kbelík vody? Je to jeho nejoblíbenější způsob buzení,“ vmísil se do konverzace George.

„Jo, to bude legrace!“ nadchl se Jules a chytil se George za ruku. Lumpárna byla rozhodně zajímavější, než nějaká sláma. John si oddechl.

„Koupím Ti nové akvárium pro rybičku!“ zavolal na něj ještě a byl mu opravdu vděčný.

 Sedli si s Paulem na schody a poslouchali to krásné ticho, co všude kolem panovalo. Jen občas zazpíval probouzející se ptáček, nebo zabečela ovce.  Oba vzpomínali na noční zážitky a užívali si klidu. Až do chvíle, kdy ho prořízl zděšený řev Ringa následovaný dětským smíchem.