Když obklopí nás tma a do
strachu zabalí naše těla,
jsme nazí.
Jako lidské kokony
visíme na jediném vlásku
vědomí
...
usínáme.
Ač znehybněni, zmítáme sebou,
hledíme do zrcadel našich životů,
která nelžou ani neodrážejí pravdu
...
bojíme se.
Poté vlásek praská pod vahou
ošálené mysli a my padáme
vzhůru ke světlu
...
probouzíme se.