Nebe je modré jako tvé oči,

snad potkáme se jednou na úbočí,

ale čas je neúprosný kazatel,

v rozevlátém větru se houpá zvon,

aby ti poselství lásky zaduněl,

tu možnost, tu jedinečnost, ten tón,

ale oheň Agničky tiše spí,

čas mého bytí zádumčivě uloupí

a všechno se rozpadne v prach,

jak moudří dí ve svých rozpravách

a oheň Agničky bude dál spát!

 

Bude to ortel času, který se zjeví

v očích tvých, v srdci mém,

do světa rozlétneš se jako děťátko,

pojíš jeho vše i jeho jed,

tvá jóga pomůže snad lidem

a odejde ta má,

neboť já jsem bytost jiného času

a ta brána se již zavírá,

odcházím a nic nepřichází zpět,

mé touhy, ať jsou jenom tvé,

dávám ti touhu svou do Tvých dlaní!