, 18. 10. 2014, Blogy
25. 6. – Středa – Den druhý
Slovensko – Ukrajinská hranice. Nejprve nás navštíví milý, postarší, slovenský celník. Jeho dcera studuje medicínu v Hradci, či kde. Co se člověk nestihne dozvědět, během tak krátké chvíle od pyšného rodiče. Ještě nás upozorní na případné problémy a rozloučí se.
Jedeme dál. Ukrajina. Bez komplikací jsme přejeli hranici, jen do beden nám nakoukli a ptali se na obsah. Problém dělaly léky, některé přístroje, ale všechno se podařilo vysvětlit. Slůvko „expedice“ se jevilo jako vcelku účinná ochranná formulka. Spokojeně zas na pár hodin usínáme.
Po probuzení následuje otravné nicnedělání. Už nás to přestává bavit a to jsme sotva vyjeli.
Asi by nebylo na škodu popsat i kupé.
Máme 4 kupéčka po třech osobách. S věcmi, co máme, můžeme být opravdu rádi, že se sem vůbec vlezem. Skříň, sedačka, polička i podlaha jsou úplně plné. 3 postele nad sebou neumožňují zrovna moc pohybu, a pokud se nesloží prostřední, nedá se ani sedět. Naštěstí jsme s Fíkem jako jediní měli rozum, postel složili, a tak jsme mohli během cesty sedět a vykládat.
Občas postáváme u okna na chodbě, fotíme a pokoušíme se poprvé něco natáčet. Vcelku neúspěšně. Vávra se nepohodl s Davidem skrze kameru. Jeden by měl být kameraman a druhý technik, ale tenhle můj plán zatím těžce nevychází z důvodu neochoty obou. Ať se oba vztekají a aťsi oba mají trochu pravdu, jsou to neústupní mezci přesvědčení o tom, že ten druhý je ten špatný.
Udála se drobná nehoda, to když nám vytekl záchod a voda se pak prohnala celým vagónem, trocha natekla i do kupé, ale naštěstí se nic nestalo.
V předvečer jsme zastavili v Kyjevě, trochu protáhli nohy a jeli dál.
Začínající stereotyp. Krajina za okny byla povětšinou jednotvárná. Po úvodní sérii různých menších vodních ploch a bažin, velkých luk právě kosených místními sedláky, domečky a polnostmi, následovaly buď velké náspy až ke kolejím, které sice pěkně a bohatě kvetly, ale neposkytovaly zrovna velký rozhled. A pak lesy, nebo spíše pásy stromů kolem kolejí, které občas narušila chaloupka, nebo louka.
S postupujícím večerem nás čekala další hranice. Teď už ta horší.
Na ukrajinské straně na nás přivedli dokonce psa. Byl to přátelský kokršpaněl, který se chtěl spíše mazlit, než něco hledat, a tak nedošlo k žádným komplikacím. Vždyť stejně neměl co najít. Ruskou hranici jsme přejeli také bez problémů. Pár hodin jsme ztratili přípravou podvozku na ruské koleje a v náruči Morfeově jsme vyrazili na Moskvu.