Ranní dichotomie

Probudíš se -
a vidíš slunce.

Pokojně a mírně,
čistě a svěžě,
svítí ti do tváře.

Protáhneš se radostně.
Vdechuješ...
A vydechuješ.

Prádelník neblahý,
sleduje tvá ňadra,
dmoucí se.
Zachmuřeně pozoruje
mýma očima.

Zmocním se tě bez radosti, bez touhy.
Zakryji ti tvář.
Při pohledu na tebe,
na tvá kolena,
tak daleko od sebe,
mám vztek.

Není divu.
Probuzen ostrým ranním sluncem,
tím bezohledným prorokem,
vykročil jsem do nového dne

levou nohou.