, 17. 10. 2014, Blogy
24. 6. – Úterý – Den první
Sbalen a nachystán. Téměř probdělá noc plná příprav a úvah, o tom co bude, je za mnou. I přes své zkušenosti s cestováním jsem trochu nervózní, přeci jen je to něco úplně nového, nezažitého a svým způsobem i riskantního.
Jak už to u takových akcí při odjezdech bývá, brzy přichází kolektivní zmatek a shon.
Dobalujeme poslední věci expedice na Univerzitě a stěhujeme se na nádraží. My, co jsme byli ještě vyzvedávat věci ve škole, se rozdělujeme do dvojic – jedna jede autem s nákladem a druhá tramvají, zbytek pak míří na místo srazu samostatně po vlastní ose, nebo s rodiči, přítelkyněmi, milenkami, kamarády. Skoro až k neuvěření, kolik různých variant příjezdu se dá poskládat z tak malého počtu lidí. Postupně se shromažďujeme a hromada zavazadel závratně narůstá. Chvílemi si ještě odbíháme zařídit věci, co jsme nestihli. Vyměnit peníze, koupit něco k pití, k jídlu, hlavně nezapomenout kondomy.
Nervózně se ohlížíme po tabuli s příjezdy a odjezdy vlaků a čekáme na kýžené číslo nástupiště, na kterém začne naše cesta za dobrodružstvím. V živém chaosu kolem nám pak málem tolik očekávané hlášení unikne.
Rychle se přesouváme ke koleji i s naší neskutečnou hromadou zavazadel. Je nás sice jen 12, ale věcí máme jak pro 30 lidí. Kromě osobní výbavy a oblečení má každý tašku jídla a spoustu dalších věcí, dále jsou zde expediční bedny, nářadí, přístroje…
Posledních pár chvil před příjezdem vlaku je věnováno loučení s přítomnými rodinami a vymýšlením plánu na rychlý nástup do vlaku.
Už je tady. Rychle házíme věci do vagónů a nasedáme.
Zpocení, vzrušení, vystrašení a nadšení. Naše cesta začíná. Příští zastávka Bratislava.
První chvíle ve vlaku patří boji s uložením zavazadel, které jsme v prvotním spěchu nestihli pořádně poskládat. Pak přichází další krátký boj, tentokrát se spánkem, který však netrvá dlouho, neboť z Brna je to do Bratislavy opravdu kousek.
Náš první výsadek na místním hlavním nádraží jsme zvládli také dobře. Rozestavěli jsme hlídky u věcí a pak se ve dvojicích postupně vydávali na průzkum okolí, abychom si ukrátili čas na navazující spoj do Moskvy.
Nádraží na mě působí dost tragickým dojmem. Velikostí se může srovnávat s Ostravou, ale vypadá to, že je v horším stavu, a že se zde od dob komunismu nic nezměnilo. Na to, že je to místo spojující východ a západ Evropy, opravdu nevypadá.
Kochat se tedy můžeme aspoň pohledy na Slovenky pobíhající v hlavní hale, kde opět čekáme na číslo našeho nástupiště. Dávají si s ním pořádně na čas, ani na informacích nám nebyli schopní říct nic bližšího, a tak začínáme stěhovat věci až 15 minut před odjezdem.
Rychlost, jakou jsme v té chvíli dokázali vyvinout, byla skutečně obdivuhodná. Byla to první zkouška, kterou jsme všichni zvládli, neboť sotva jsme za sebou zavřeli dveře vagónu, který se na následující 2 dny měl stát našim domovem, vyjeli jsme.
Cesta přes Slovensko je krásná a připomíná mi dětství. Vždyť jsem místními údolími jezdíval jako malý lyžovat a sáňkovat do Vysokých Tater několik roků.
Dívám se na známé hrady, zákruty řeky, hory. Sedíme na postelích v přecpaných kupé a povídáme si spíše o věcech minulých, než nadcházejících.
Ve večerních hodinách se blížíme k hranicím s Ukrajinou. Fík vypráví, jak poznal svoji milou, se kterou už je 7 let. Vypravili se v menší skupince právě do zdejších lesů. A už byla ruka v rukávě. Něco takového bych asi měl taky zkusit. Člověk tak snad nejlépe pozná charakter. Na chvíli usínám, než nás o půlnoci budí průvodčí. Ještě v polospánku si říkám, že tady končí Evropa.