Řváti chca slov v rýmech,

utopené v kalných dýmech,

veršuji tu život všední,

večer, ráno, po poledni.

 

Ve dne v noci bez pomoci,

utápím svou naději,

sebrat zbytky vlastní moci,

až mi chválu zapějí.

 

Víru znát a chopit žezla,

ruku v ruce s lidem,

ty kdož toneš, chop se vesla,

prožij věky s klidem.

 

Potemnělé stíny vadnou,

pod věděním dávným,

řiď svůj život s hlavou chladnou,

staň se uvnitř krásným.

 

Největším toť nepřítelem,

stojíš sobě sám,

proměň blázna v učitele,

chytni v moři trám.

 

Maluj světu sobě barvy,

to jest lepší tmám,

zaslechni se tónům harfy,

srdcem dokořán.

 

Co myšlenek slov je v rýmech,

stesku po nich není,

odvanou si v meluzínech,

šťestí jest mé jmění.