„Kdy se vrátíš domů?“
„Zrovna čekám, až mi přivezou auto. Měl bych přijet brzo ráno. Koupím ti snídani, ano?“
„To nemusíš. Hlavně se vrať v pořádku.“
„Neboj, nic se mi nestane. Miluji tě. Dobrou noc.“
„Dobře dojeď.“
Telefon utichl. S úsměvem na tváři položil sluchátko a vyšel na ulici, kde se noc nemohla sobě méně podobat. Auto již stálo zaparkované na příjezdové cestě. Klíčky mu podával pětadvacetiletý kluk.
„Doufám, že jste si u nás pobyt užil.“
„Velmi. Děkuji.“ Odpověděl, zatímco mu podával bankovku.
Nasedl do auta a vyrazil nocí plnou neonových barev, reklam a billboardů. Vymotal se ze spleti uliček, hlavních tříd a tříproudých silnic. Jednou z nich pokračoval, dokud město nevystřídala prázdná krajina. Po několika milých odbočil na vedlejší cestu.
Na té jel sám. Jediným světlem mu byly reflektory auta a v dálce za zády mizící město, které se ve tmě ztratilo až po několika ujetých mílích. Vjel do hor. Cestu začaly lemovat stromy a silnice se klikatila po úbočí hor. Oči se mu klížily. Cesta se pomalu rozmazávala. Pustil si rádio, aby se probral. Z reproduktorů se však ozval jen šum, jelikož okolní kopce musely rušit radiový signál. Vypnul jej a jel dál. Celý den byl na nohou, nyní na něj dopadala únava.
Oči se samovolně zavíraly, svaly v těle povolovaly. Cesta se úžila a on ztrácel svůj zrak ve změti stínů a malých světélek podél krajnice. Hlava mu padla na rameno. Kamínky narážející o podvozek ho opět probraly k pozornosti.
Projížděl po úbočí kopce, silnice se kroutila nad údolím, v němž si dole tekla menší říčka, která nikomu nestála za pojmenování. A přece i v této krajině si u krajnice všiml pochybné dřevěné cedule, se značkou odpočívadla. Pokračoval v cestě.
Projel nejvyšším místem a začal klesat. Byl za půlkou cesty, když před očima uviděl tvář své usmívající se ženy. Věděl přesně, že je to úsměv ze dne, kdy mu oznámila, že je těhotná. Úsměv, který viděl jen jednou a navždy si jej zapamatoval. Obraz roztrhal zvuk kamení pod koly. Probral se a strhl volant. Auto odmítlo poslušnost. Smýkalo se z jedné strany na druhou. Převrátilo se. Svět se mu začal točit. Okolo létalo sklo. Ohlušující skřípání mačkajících se plechů.
≈≈≈≈≈
Po nějaké chvíli tvrdě dopadl zpět na sedadlo. Otřesen. Napůl nevědomky pustil volant. Podíval se na ruce. Hřbety obou měl poseté drobnými rankami. Levý rukáv saka roztržený. Zkontroloval obličej ve zbytcích zpětného zrcátka. Z hlavy mu tekl malý pramínek krve. Setřel jej hřbetem ruky, aby se mu nedostala do očí. Odpoutal se a rozhlédl.
Byl uprostřed pouště. Po cestě, horách, údolí, říčce, po tom všem nebylo v okolí ani stopy. Všude jen hnědý písek. Stopy po autě byly na svahu jedné duny. Vystoupil. Násilím se mu povedlo otevřít kufr, ze kterého vyndal lékárničku. Ošetřil si zranění na hlavě, sebral svůj kufr s nejdůležitějšími věcmi a zaklapl.
Poté zkusil nastartovat auto, bez očekávání. Bez úspěchu. Popadl zavazadlo a vyrazil. Šel pouští, na níž obkličovaly ze všech stran jen písečné duny. Nebylo zde jediné stopy civilizace, či vegetace. Šel stále dál. Do polobotek se mu kradl písek a tak je po hodině sundal a pokračoval jen v ponožkách.
Šel tak hodiny. Slunce se chýlilo k západu, když jej začal oslepovat jeho odraz. Ve skle. Byl to obrovský skleněný mrakodrap. Skrze sklo nebylo možné nahlédnout dovnitř. Blížil se, až narazil na dlážděnou cestu vedoucí přímo ke dveřím. Chvíli si sedl. Vyměnil si ponožky a obul se. Staré zahodil do písku.
Otevřel dveře. Stál v chudé hale. Ve stěně byla zabudována recepce, což poznal jen díky nápisu, který visel nad díru ve zdi. Nahlédl dovnitř. Stála tam prázdná modře potažená židle na kolečkách. Na stěně byla pověšena spousta klíčku bez čísel. Pokusil se protáhnout ruku aspoň k jednomu z nich. Nedosáhl. Jen si ještě více roztrhl rukáv o vyčnívající hřebík.
Vytáhl ruku z neopracovaného otvoru, podíval se na roztržený rukáv. Sundal sako a pořádně se rozhlédl po hale. Bílá čtvercová místnost. Po pravé straně měl recepci, proti vchodu byl jeden ze starých výtahů, který se nezastavoval. Malé buňky projížděly. Chvíli se na něj zahleděl. Nikdy ve svém životě jej neviděl, snad krom starých filmů. Koukal se a zjistil, že se pravidelně v každé šesté buňce objevuje na stěně černobílá, lehce nažloutlá fotografie. Každá se lišila, avšak nebyl sto rozlišit jednotlivé objekty na nich. Vedle výtahu byly dveře se symbolem schodiště a po jeho levici černý, dřevěný věšák. Pověsil na něj zničené sako a počkal si na výtah.
Čekal na konkrétní šestou buňku. Vskočil dovnitř. Vzrušení mu pohltilo srdce. Vezl se památkou, která by měla být v muzeu, památkou, na níž by nikdo neměl sahat, natož pak v ní jezdit. Chvíli si užil ten dětinský pocit. Netrvalo to však dlouho. Vyjel do poloviny druhého patra a výtah se zasekl.
Světlo vytvořené štěrbinou osvětlovalo polovinu fotografie. Na ní byl vyobrazen tmavovlasý muž hrbící se na stoličce, v šedém triku se skvrnou na prsou, špinavých oblekových kalhotách a trepkách u půlkruhovitého stolu, na němž byly položeny karty, jejich symboly nerozeznal, ale tvar těchto symbolů neodpovídal tvarům na klasických kartách. Na druhé straně stolu stál vysoký, štíhlý, vzpřímený muž. Byl naprostým kontrastem k muži sedícímu. Ten oblečen v bílém obleku. Usmíval se na svého zlomeného protihráče. Když se však zadíval pozorněji, zjistil, že se spíš jedná o jedovatý úšklebek, hyzdící jinak klidnou tvář. O stůl na elegánově straně byla opřena hůlka, jejíž hlavice byla vyřezána do tvaru pudlí hlavy.
Vytáhl se škvírou do druhého patra. Vyškrábal se do bílé chodby plné dveří po obou stranách, mezi nimiž se sem tam objevila lampa. Došel k prvním. Zaklepal. Nic. Zaklepal znovu a přitiskl ucho ke dveřím doufaje, že se něco z druhé strany dveří ozve. Nic. Vzal za kliku. Dveře se překvapivě lehce otevřely. Za nimi však stála cihlová zeď. Zaťukal na ní. Zvuk mu naznačil, že za ní se nic nenachází. Přeběhl k dalším. Tentokrát bez klepání, rovnou otevřel. Opět jen zeď. Zkusil další troje na začátku chodby se stejným výsledkem.
Přešel na konec. Jediné označené. Byl na nich symbol ženy sedící na záchodě. Zaklepal a vešel. Dostal se do malé místnosti, v níž byl jen záchod a umyvadlo. Otočil kohoutkem a začal hltat chladivou vodu. Dal si doušek a až poté se podíval, jak voda vypadá. Pil červenou břečku. Okamžitě ji vyplivl. Pokusil se nechat vodu odtéct. Ta však svou barvu ne a ne změnit. Zavřel proud, otřel si ruce do kalhot a vyšel opět na chodbu. Vlevo bouchly dveře. Byly to ty poslední, do kterých se díval.
Přeběhl chodbu a otevřel. Stěna. Na ní jen hnědá poštovní schránka, z níž trčel dopis s pruhem. Vyndal ho a otevřel. Našel rozvodové papíry. Stálo tam jeho jméno a jméno manželky. Nevěřícně projížděl listy. Otáčel z jedné strany na druhou.
Náhle uslyšel kroky. Otočil se. Mířili k němu dva velcí muži v bílých, doktorských pláštích. Jeden ho popadl v podpaží, zatímco druhý mu sundal snubní prsten a vhodil jej do schránky se slovy: „To, již nebudete potřebovat.“, ho popadl na druhé straně, zvedli jej ze země, jako by nic nevážil, a nesli chodbou.
Míjeli spousty dveří. Museli již dávno dojít na konec, ale ačkoli se to zdálo nemožné, stále pokračovali rovně. Na malou chvíli zpomalili. Poté se rozešli dál. To otevírali prosklené dveře, což zjistil, až když se za ním zabouchly, jelikož jej unášeli zády napřed. V recepci po pravé ruce spatřil starou paní, jak na něj, s úsměvem na tváři, mává. V tu chvíli se v něm vše vzbouřilo. Bezmoc, nevědomost a celá tahle zatracená situace. Začal sebou šít, až jej museli nosiči pořádně, bolestivě sevřít. Tím mu znemožnili hýbat horní částí těla, tak okolo sebe aspoň kopal.
Najednou ho položili na zem. Oddechl si, ale předčasně. Sundali z něj košili a místo ní mu navlékli jakési šedé tričko. Boty mu poručili, ať si přezuje sám. Místo nich dostal jakési bíle bačkory. Chvíli uvažoval, že se otočí a pokusí se utéct. Ohlédl se přes rameno a tam uviděl, snad nikdy nekončící bíle vymalovanou uličku. Někde v dáli rozeznával ony prosklené dveře. Ale jak daleko to může být, se neodvážil odhadnout.
Přezul se. Jeden z nosičů vzal věci a odešel zpět. Druhý jej opět uchopil v podpaží, tentokrát velice jemně, jakoby mu chtěl vykompenzovat nepříjemnou cestu. Otevřel světle zelené, plechové dveře. Za nimi byla ohromná místnost. Zde stála spousta kruhových stolů s plastovými židlemi, různí lidé, postávající, sedící, mladí, staří, ženy i muži. Nikdo si jeho příchodu nevšímal. Vlastně to vypadalo, jako by si nikdo nevšímal ničeho.
Nosič-dozorčí se beze slov vytratil. Otočil se a zkusil dveře. Nic. Ani vůli pro zámek tam nenašel. Vplul do místnosti. Nejdříve se procházel mezi lidmi. Poté, co dostal trochu odvahy, promluvil na jednotlivce, ale ti nijak nereagovali. Ani mrknutí, když jim zamával před očima rukou. Zkoušel další a další. Nic. Otáčel se zpět, ale nikdy za sebou nenašel téhož člověka, u kterého se zastavil. Nikdo z nich se nepohyboval a přece nebyli na svých místech.
Pár tváří se mu povedlo zapamatovat, ale jen málo z nich se mu povedlo najít po druhé. A pokud již měl toto štěstí, našel je na místě, kde předtím nestáli. A přitom se v celé místnosti hýbal jen on. Přestal je vnímat. Sklonil hlavu a koukal se pod sebe, zatímco bloudil halou.
Vzhlédl v okamžiku, kdy se mezi bílými bačkorami objevili černé kecky. V tom okamžiku do někoho narazil. Vzhlédl, aby našel majitele jedinečných bot. Byl to starý muž jen s hrstkou vlasů, které přesto byli silné a černé. Tvář měl plnou vrásek, které se vytvořily snad stářím, ale dost možná jen smíchem. Dlouhé bílé vousy mu sahaly po prsa. Stařík otočil hlavu a upřel na něj své oči. Jedno téměř mrtvé a zakalené, druhé zelené a zářící.
„V pořádku?“
Muž pokynul mu rukou, aby se posadil. Chvíli nevěděl, co má dělat, ale nakonec následoval staříkova příkladu. Dlouho bylo ticho.
„Chcete hrát?“ Zeptal se přeskakujícím hlasem.
Na šachovnici byly rozestaveny kameny pro hraní dámy.
Přikývl. Chtěl sáhnout po první figurce. Z úst nového soupeře zaznělo zasyčení. Okamžitě ruku stáhl. Vousáč začal zasahovat do rozestavění figur na jeho polovině hracího plánu. Začal je odebírat a skládat a své. Tím si vytvořil tři dámy. Poté se na něj podíval a vzal další dvě figury a ty vyřadil ze hry úplně.
Zatímco stařík takto manipuloval s hrou, mohl si jej lépe prohlédnout. Nedokázal se zbavit pocitu, že stařík je jaksi rozdělený na mladší a starší já. Přičemž předěl byl patrný, kdy si jej člověk prohlédl z jedné strany na druhou. Pravá stará, vrásčitá, se zakaleným okem. Levá, mladá, svěží, s okem zeleným.
„Nyní můžete.“
„Ale…“ Chtěl se ohradit, dívaje se na herní plán. „Hrajte. Nikdo nemá stejné šance na výhru a tohle jsou vaše. Život je takový a vy jste pár figur již ztratil.“ poukázal na ty mimo stůl. „Musíte hrát s tím, co vám zbylo.“
Pokrčil rameny. Hrát se mu teď už nechtělo, ale byl to jediný člověk, který mluvil a vlastně jakkoli… jednal. A tak táhl. Nastala další chvíle ticha. Snažil se soustředit, ale křivdu nepřekonal. Podařilo se mu získat jednu dámu, ale tu obětoval, aby mohl skočit staříkovu černobílou dámu a jednu figuru navíc. Staříka to jakýmsi způsobem zarmoutilo, při hře aspoň jako stařec působil. Shrbený, přemýšlivý, s pomalými pohyby, jakoby na každém tahu závisel něčí život. Neměl radost z vítězství, které bylo prakticky nevyhnutelné. Jen vzal svou bílou a postavil ji na jeho poslední černou.
Tím hra skončila. Stařík se obrátil v křesle a ukázal mu svou starou, téměř mrtvolnou stranu tváře. Poté jen rukou zamával a ukázal, ať odejde. Hrbil se více, jako by v tom momentu prožil další desítky let, které na něj dolehli, ale ani ty jej nemohly nepokořit.
Zvedl se ze židle, naprosto nechápajíc, co se děje. Otočil se. Byla tam žena. Oděna celá v bílém. Plavovlasá, se rty zvýrazněnými sytě červenou rtěnkou. Držela před sebou laboratorní misku a na jejím dně ležela červená pilule. Pozvedla misku k jeho ústům. Polkl nabízený lék. Usmála se takovým způsobem, že zapomněl na vše okolo. Svět se začal točit a on se na ni vrhl. Začal ji zuřivě líbat. Ona jakoby naprosto nevnímala, co dělá. Jen stála. Vjel jí rukou pod bílý šat a nahmatal její ňadra. Dívka stále jen stála. Nechápal, proč to dělá, ale musel pokračovat.
Vyhrnul sukýnku.
Rozhlédl se.
Byli ve tmě. Všude kolem jen neprostupná temnota.
V tom se u jedné strany rozsvítilo. Uviděl, jak v místnosti za sklem, stojí muž v uniformě, nosiče-dozorčího. V té místnosti s nimi stála i jeho rodina. Žena se synem, který se vystrašeně schovával matce pod dlouhý kabát. Manželka na něj s nepopsatelnou hrůzou v očích a otevřenou pusou hleděla.
Pustil dívku v náruči. Natáhl paži ke své manželce. Ruka byla od krve. Podíval se na domnělou sestřičku, jejíž ještě před chvílí čistě bílý šat byl zbrocen krví. Dívka k němu stále jako živá natahovala ruce a něco neslyšitelně mluvila. Stahovala jej za nohu k sobě. Chtěl se rozeběhnout ke sklu, ale mrtvá-živá ho nepustila.
Nosič-dozorčí pomalu tlumil světla za sklem. Manželka i syn se ztráceli ve tmě. V poslední okamžik, kdy byl ještě sto rozeznat obrysy, spatřil, jak se jeho žena obrací zády. Upadl na kolena. Sápající dívka ho zavalila.
Drtila svou tíhou.
Pomalu a bolestivě se propadal do podlahy.
Ta nesnesitelná tíha… přestala. Vstal.
Byl na střeše mrakodrapu. Viděl příjezdovou cestu, kterou sem vstoupil. Všude kolem jen poušť. Na střechu však nevedl žádný vchod. Byl zde jen navátý písek a jeden hrací automat se židlí. Sedl si k němu a zatáhl za páku. Nic. Prošacoval se, hledajíc, co by automatu mohl ještě obětovat. V náprsní kapse, na níž byli, jako na jediném místě, stopy od krve, našel minci. Vhodil ji do automatu. Opět zatáhl za páku. Hrušky, jablka, truhla, švestky, v tom všem se ztrácel. Ztrácel se a čekal na výsledek, zatímco okolo začaly znít hlasy, a zvuky.
Truhla.
Truhla.
Jablko.
Prohrál. Opět. Naposled.
Mince však vypadla. Popadl jí. Rozhlédl se. Byl v kasinu. Okolo něj stála řada stejný strojů vyluzující polyfonní zvuky. A snad ještě více lidí čekajících na tyto automaty. Na konci uličky uviděl telefon. Pohlédl na minci a vstal. Chtěl si zavolat. Slyšet hlas své ženy. Udělal však jen dva kroky. Našlápl na třetí, když si všiml, třicátníka v novém obleku jak se blíží, s kelímkem plným kulatých žetonů, k jeho automatu.
Třetí krok udělal vzad.