Slunečních paprsků poslední svit,
tělo mé pohladí, než stačí se skrýt.

Zbyteček vlažného, letního vánku,
nalepí korunám podzimní známku. 

Kytky zas odkvetou a v zemi zmizí,
mráz se k nám přivine, už nebude cizí.

Již není zeleně, ni jiných barev,
všude jen podzimu šedivá krev. 

Namísto stromů, hrdých a mohutných,
hrbí se ve stínu pahýly nemrtvých.

Namísto trávy, husté a vlnící,
dal podzim zemi plešatou palici.

Přichází temno v kožichu bílém,
s jediným úmyslem, s jediným cílem.

Zastavit řeky proud, ledem ho zasklít,
a louku nejednu peřinou zakrýt. 

Jak všechno tak usíná a ticho se šíří,
já párkrát zazívám, též k posteli mířím.

A snad až procitnu ze spánku zas,
jaro mě přivítá uprostřed krás.

A třebaže riskuji jen pouhý sen,
doufám, že přijde, v to doufám jen.