Tak zase jednou pluju nocí po Špilberku

S lodičkama v ruce, někde zakotvím.

Prohledávám tmu a nevím, co mám vlastně v merku.

Vlastním dechem kolemjdoucí opíjim.

S vajglem rozebírám svý zrezlý životní dílo,

Za který se s cizím egem peru.

( a přijdu si už hodně vybledlá)

 

Chápu, že řád má jak lascivní bajka.

Že s krávou do řeči se dává leda vůl.

Jsem v obraze.

A hledám, kdo by mě zas silně vobtáhnul.

A vybarvil se.

Dřív než opět usnu na vavřínech.

Jsem z toho po tom všem už značně otrávená.

Jak spící kráska po devíti vínech.

A z těch šípků mi to v žíle trne.

(jak tady ležím, tak trapně usedlá).

 

Pohádky se totiž v realitě mění.

Jsou nehezký jak starý zubní plak.

Oře sedlá princezna. A láska prostě není!

 

Když místo prince přijel náklaďák.