Věnování náleží Kateřině Fialové, paní Tinové, Marinu Helenovi, Kornélii, Střihači, bratrovi, svému starému-novému příteli z paleolitu a všem ostatním, kteří stáli u zrodu tohoto velmi duchaplného díla. A především také pánovi, který je věčně v naprostém pořádku, neboť jeho se tahle věc vlastně vůbec netýká.
***
„…V mém životě existují dva druhy věcí, po kterých toužím. Ty, které nemůžu sehnat a ty, které si nemohu dovolit. A potom šílím. Často se říká, nesni o životě. Žij svůj sen. Dokud tomu neuvěříme a nezačneme to tak dělat. Mnohdy se ale sny začnou plést s realitou a to vám pak říkají: Lítáš s hlavou v oblacích! Stůj pevně na zemi. Jenže my snílci si tím dopadem rozbijeme držku.“
***
…Nevidím nic, než mlhavé stíny. Možná je to bílým prostěradlem, které mám téměř přehozené přes hlavu…nebo snad letmými slunečními paprsky, pronikajícími mezi závěsy až pod má víčka…
Pomalu otevírám oči.
„Dobré ráno, princezno.“ Usměje se a pohladí mě po tváři.
„Dobré ráno, můj nejmilejší.“ Oplatím mu úsměv a pomalu se protáhnu.
Objímám ho a cítím sálající teplo.
„Co si dáš k snídani?“
„Tebe!“ Odpovídám ještě ospalá a tisknu se pořád blíž k němu.
„Jenže když mě sníš, nebudu tě moci dál hladit. Celkem útrpný konec dokonalýho vztahu, nemyslíš?“
„Tak pokračuj, dokud můžeš…“ Něžně ho kousnu do ucha.
„Ty jedna malá…!“ směje se a dětinsky mi 'zatroubí' na nos. Miluju jeho smích. Prsty mi proplétá pramínky vlasů a lechtá mě jimi po lících.
Pohladím ho po hlavě a pomalu opisuju rysy jeho tváře. Tváře, kterou už dokonale znám. Pomalu mi stahuje ramínka od košilky - nebráním se. Přitáhnu si ho co nejblíž k sobě a mlčky prosím o líbání. Mé žádosti vyhoví. Umí být klidný, když chce. Chvíli jen tak ležíme proti sobě. Nazí, šťastní, ospalí z brzkého vstávání a utahaní z dnešní noci.
„Love will tears us apart. Zbožňuju tě, víš to?“ Zašeptám mu do ucha.
„Jako bych to neslyšel už tisíckrát.“ uchichtne se.
„Samolibý, bezcitný chlap!“ vypláznu na něj jazyk.
„A znám toho dotyčnýho?“
Smějeme se. Tiše se obejmeme a já zavřu oči.
Pche! Zápis jak z románu od Pilcherové!
Probudila jsem se schoulená do klubíčka a zůstala nečinně zírat na prázdné místo vedle sebe. Otočila jsem se a zírala na strop plný stínů, pažemi si objala ramena. Bylo mi jako bych se měla roztrhnout vejpůl. Něco uvnitř mě strašně bolelo. Takové to nic. Vize, promítající se za víčky a kmitajícíma očima, mně tolik známá vůně a teplo, snažící se vzkřísit zkřehlé tělo a projít ledovými konečky prstů. Na dotek tak trochu beztvaro, avšak ostré hrany imaginárního kusu hmoty se zdály naprosto znatelné. Ne, kráter nemůže bolet. To bolí ta ohořelá hmota kolem…
Po unavené tváři se proběhla horká kapka slané vody. Slzu jsem utřela zápěstím a zadívala se do tupého světla na stropě. Byly dvě ráno. Víčka se sama od sebe zavírala, ale přesto mi prostě nešlo usnout. Pod polštářem zavrněl telefon. Napětím se mi rozbušilo srdce a v čele ucítila ten známý tlak.
„Vážený zákazníku…“
Telefon udělal několik kotrmelců a zůstal zapadlý mezi postelí a zdí.
„Hajzle!“ Sykla jsem a chvíli na něj nečinně zírala. Tolik mi dal, tolik mi vzal.
„Co to vůbec plácám? Sakra…“
Prsty jsem si protřela oči a protáhla se. Ty bláho, to byl sušák. Moje nohy se samy pomalu vedly do kuchyně. Z kredence na mě zamávala nedopitá láhev vína.
„Ano, taky tě ráda vidím.“ Přišourala jsem se ke dřezu a třemi loky vypila celou sklenici vody. „Tys už mě včera bavila dost! Teď si dám repete tady s minerálkou.“
To se bude přes noc chodit čůrat…no jéje. Koupelna mě přivítala ostrým světlem přímo do mých opuchlých očí. Paráda! Rezignovaně jsem usedla na trůnidlo, přestože se mi ani trochu nechtělo.
No, znamenitě. Pod úderem mé ruky se prázdná rulička s kouskem toaleťáku otočila minimálně pětkrát kolem své osy, tedy - kovového držáku. Hm, ten byl ještě od nich z bytu. Zakoulela jsem očima. Budu to tu muset ještě pořádně přeskládat ať se konečně nadechnu. Nejspíš to všecko zabalím do obrovské krabice a pošlu ji milému Richardovi poštovním holubem přímo před práh. Protože se mi k němu za prvé kvůli takové banalitě opravdu nechce, a za druhé nemám potřebu potkat Gábinu, to je snad víc než jasné. Jak praví svatá prokrastinace, co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří, získáš tak dva dny volného času. A také je dobré vědět, že vždycky, když se probudíme, tak je dnes.
Rychle jsem si stříkla párkrát vodu do tváře.
„Pane bože, ty vypadáš!“ Slečna v zrcadle si na mé nepříliš lichotivé poznámky už zvykla, stejně jako na rozčepýřené háro a ´la vrabec a bravurně rozmazanou tužku kolem očí, co jenom podtrhávala už tak hodně hluboké kruhy, způsobené nedostatkem spánku. Ano, náš rozchod mě opravdu doslova zruinoval.
„Kam dnes vyrazíme, lásko?“ Usměje se.
„Nemáš náhodou zkoušku?“
„Mám. Ale až v osm. Jinak celý den free.“
Postaví přede mne hrnek s kafem.
„To se máš. Já mám v deset přednášku.“
Opatrně usrknu z horké, voňavé tekutiny. „Dík.“
„Je…osm, máme ještě spousty času. A jak dlouho budu muset na tvý modrý oči čekat?“
„Jako vždycky, hodinu až dvě.“
Sleduju ho, jak obratně přehazuje palačinky na pánvi.
„Tak se za tebou stavím. Ještě skočím nakoupit a pak bych mohl-“
„Pak bychom mohli jít ještě do města na dostaveníčko.“
Usmívá se. „Bravissimo.“ kývne.
Kuchyní voní palačinkové těsto a čerstvá káva. Zvednu se, že se půjdu převléct.
„Kam jdeš?“ sykne a chňapne mě za ruku. Cítím, jak se mi do paže zarývají jeho nehty. Vyjeknu.
„…shiny, shiny, shiny boots of leather…“ V mžiku mi přistál na uchu polštář, vedený mojí zrušenou rukou. Ještě že jsem si včera tak krásně ztratila telefon, aspoň teď mám větší práci vypnout ten debilní budík s písničkou, kterou díky tomu začínám mít pořád míň ráda. K snídani jen dva suchárky a kafe, na sebe kabát, co mi byl už roky malý. Já si žiju. V rychlosti ještě nasypat Nemovi trochu kvalitního viskasu do mističky, a pak už mě přivítal podzimní chlad.
Boty mě neskutečně tlačily, já stála na eskalátorech a nechávala se tímto elektronickým převozníkem vyvést z podchodu. Nade mnou si v klidu hrálo Rádio Impuls, které má hromada respondentů rááááda, ale mně nedělá větší radost než rozšlápnutý exkrement na koberci. Už kvůli naprosto nemožně vybíranému repertoáru. Pan moderátor je chorobný nostalgik a mně tím obvykle vyrve kus masa z hrudníku, což ho evidentně dost těší, a proto následně přihodí přídavek.
„Vážení posluchači, teď nás čeká úplná novinka! Žhavý hit letošní podzimní sezóny. Geh nicht od kapely Ideale Weg.“
Nekomentuji.
Tak tuhle písničku měl Richard rozepsanou už loni v létě. Žhavý hit, úplná novinka, jasně debile. Podchodem se tiše rozeznělo intro a já nahodila svůj obvyklý výraz svatého Šebestiána.
„Ich kann nicht bleiben und ich kann nicht aus!“
Tiše jsem se začala uchichtávat. Vydrž to, Tamaro, vydrž to. Žádný problém ty to zvládneš, že ano…? Jsem naprosto vyrovnaná osobnost, nemůže mě přece rozhodit něco tak pateticky sentimentálního, jako písnička psaná pod účinkem stimulantů smíchaných s vínem, okořeněným zbytky života, které si tehdy chtěl můj vyvolený právě vzít. Nepopsatelná harmonie těla i mysli. Což samozřejmě platilo pouze do doby, kdy mi samovolně rupla bránice.
„Pardon.“ Semknuté rty a pohled do země, nic jiného v trapném momentě ticha nedokážu vymyslet. Hlavně, že na mě celé okolí zírá jako na vorvaně ve vaně. Jenže mně ta jeho němčina přišla vždycky TOLIK směšná.
„Warum tust du das?“
„Protože mám z tebe srandu.“ špitla jsem si. Pokud odsud pěkně rychle nevypadnu nebo ta krávovina neskončí, asi se nevyhnu dalšímu trapasu.
„Ta je fakt blbá!“ Slyším za sebou.
Dvojice puberťaček, stojící za mnou mě neušetřila opovržlivého pohledu.
„Máte problém, slečno?“ Zeptala se ta vyšší a nahodila výraz, který jsem u holek v jejím věku doslova nenáviděla.
„Vypadá to tak snad?“
„Vypadá to, že se smějete té písničce.“ Pohodila hřívou a v první části věty se mne pokusila imitovat. Typická, městská pipinka s kruhy v uších tak velkými, že by se na nich mohly zaučovat gymnastky. Přesně taková ta inteligenční spodina, jakých se na koncertech mého bývalého v orgasmické křeči svíjely stovky.
„Taky že jo.“ Ramena mi poskočila, až to zabolelo.
„Tohle je nejlepší kapela na světě, a to, co předvádíte, je urážka všech jejích fanoušků!“ Sykla malá blondýnka a zamrkala řasama, kterým chybělo už jen říct slovo řasenka, aby se slečna převážila.
„Ve kterým světě, jestli se tě můžu zeptat?“ Napodobila jsem pro změnu já brunetčino levé žebro. Nejspíš. Bylo mi fakt do smíchu.
„Její zpěvák je nejdokonalejší chlap planety!“
„Jo. Je známý dva měsíce a už je hvězda. Čech jak poleno co pojmenoval kapelu po první volovině, co ho napadla. Teda ne, hluboce se omlouvám, co napadla jejich bubeníka. Mimo to německy, přestože němčinu ovládá asi jako Madonna heavy metal. Haha. Tomu říkám sakra dokonalost. Když mají navíc víc než polovinu písniček v angličtině a jsou to akorát ubohý duševní výlevy jednoho zamidrákovanýho polobuzeranta. Tak mi řekni, co je na tomhle tak perfektního!“ utrousila jsem suše.
„Ona je snad úplně pitomá, Pavlo!“ Sykla bruneta a našpulila rty, silně natřené hodně světlou rtěnkou nebo hodně tmavým korektorem.
„Abyste věděla, ehm, slečno, nevíte o nich vůbec nic a hrajete si tu na dámu. Vsadím se, že jste se dívala včera na TOP Star magazín, a teď si hrajete na chytrou, co všechno o nich nevíte! My… na rozdíl od VÁS (nezapomněla opovržlivé gesto) máme o Ideale Weg blog! A víme VŠECHNO!“
„Dobře jsi jí to natřela!“ pokývala bloncka hlavou.
Můj smích už nešel déle zadržovat. Prostě jsem se propletla mezi davy lidí a vyběhla ven. Tohle už bylo na mě moc. My God, moje bránice…no to nešlo, jen stát…Richard byl >nejdokonalejší chlap na zemi< v očích třináctiletých manekýn. Pane bože, tohle je vážně realita? Že hrál prim pro mě, bylo ještě vcelku pochopitelné, i přes to, že já ho na rozdíl od NICH znala. Se vším všudy. A ona mi řekne, že ve vesmíru neexistuje jemu rovného a přitom ani jednou neviděla, jak prdí u televize, nemyje nádobí, a jak nemožné nosí trenýrky. A také že na všech jeho nástěnkách visí podobizna Snoopyho. Ne že by mi zrovna tohle vadilo. Ale proč mi teda zrovna on vyčítá dětinskost…
Utřela jsem si uslzené oči a vstala. Takhle jsem se opravdu už dlouho nenasmála, vlastně ani nevím, kdy jsem se smála naposledy. Což je tedy trošku smutné. Úsměv na tváři mi ztuhl - naproti mně stála v zrcadlové výloze slečna, nebezpečně podobná Stříhorukému Edwardu. Už mi chybí jenom Horstova sada supernožů do rukou. Vypadám opravdu jako šílenec…
„Můžeš mi říct, co tady děláš?“
„Kači…!“
„Probůh vždyť mě umačkáš!“ vydechla, když se vymanila z mého objetí.
„Víš, jak dlouho už jsem tě neviděla?“
„Jasně, celá staletí. Co to tu provádíš, lovíš lumíky?“ kývla na místo, kde jsem před chvílí dřepěla skrčená a držela si břicho, jež se rozhodlo, že propustí pár vnitřností na procházku.
„To by bylo na dlouho. Jen mi pár třináctek dalo dobře sežrat, co všechno nevím o Ideale Weg.“
„Tý bláho, že se nestydíš!“ Zachechtala se.
„Kačíí…Kde se tu vůbec bereš?“
„Jak kde? Vždyť jsem ti včera říkala, že jdu po přednášce do města.“ Kateřina stáhla obočí. „Tys mě zase neposlouchala! Říkala jsem ti, že mám v osm zkoušku, ale před tím mám spousty času-.“
„Ne…to jsi mi neříkala…ne ty! Já s tebou přece včera vůbec nebyla…“
„Co blázníš? Taminko? Nechceš si trochu zchladit ten tvůj zavařený mozek? Vždyť jsme byly spolu na kafi!“ Kač se mnou zatřásla.
„Byly tam palačinky…“ polkla jsem.
„Jo, já si objednala. Ale tys jako obvykle neměla hotovost, takže ses stala okupantem mého talíře.“
„Ne, ne, mně se to dneska zdálo!“ Byla jsem si jistá.
„Sny jsou zrcadlem našich tužeb, strachů a dřívějších zážitků…“
„Richard nejí sladké…“ pípla jsem.
„A já mu něco cpu? Co už zase Richard, krucinál?? Pánovi se otevřel svět šoubyznysu, a tak už je pro tebe z něj opět Herkules?“ Katka protočila panenky.
„Nic…nic, kašli na to.“ Udělala jsem krok do strany a v duchu srovnala mého vyhublého milovaného s označením buldozerického poloboha. Uchechtla jsem se.
„Tamaro, byla jsi u toho doktora?“ Kateřina mi zatarasila rukou průchod, s tendencí mi opět udělat přednášku ve stylu mojí matky, kterou se mi po léta snažila nahrazovat. Miluji svoji disfunkční rodinu.
„Byla.“
„No konečně. Co ti řekl?“
„Dobrý den.“
„Extrémně vtipný.“
„No co, co, přece mu nebudu vykládat o mým duševním masochismu.“
„Už jsi někdy, anžto jistě uvědomělý student vysoké školy, slyšela pojem psychiatr? Na co takoví lidé asi jsou?“ zaujala přemýšlivý postoj a s vervou hladila imaginární plnovous.
„Na co sakra na co.“ Protočila jsem panenky. „ Řeknu mu, že můj bývalý je rocková hvězda a on mě předhodí do Blesku nebo ústavu. SUPERSTAR A JEHO BÝVALÁ POLOVIČKA! Schizofrenní maniodepresivní maniak se sklony k násilí a agresi, pochybným vystupováním a podivným vzhledem. Narcistické hovado a apatický krypl! Haha. Neřekla jsem mu jenom, kdo to je. Jinak víceméně všechno.“
„A?“
„Předepsal mi prášky a čau.“ Mávla jsem rukou.
„A bereš je?“
„Neee, vystavuju si je u postele!“
„I takové znám-.“
„Kateřino, nechej toho.“ Procedila jsem mezi zuby a snažila se z hlavy vyhnat vyvolanou vzpomínku na platíčko psychofarmaka, permanentně položeného u Richardova lože.
„Jenom se o tebe bojím.“ Katka mě poplácala po rameni. Upřela jsem na ni svoje psí oči.
„Já budu v pořádku. Nestrachuj se. Opravdu.“
„Sedím na posteli a utírám si upocené čelo. Další sen. Vodu už mám přímo u postele…Netuším, jak jsem se sem dostala, je to polstrovaná místnost. Uprostřed je jen jedno rádio a dvě bedny…“
„Co hrají?“
„Ideale Weg.“ špitnu a zadívám se do prázdna.
„Proč zrovna tuhle kapelu, nevíte?“
Zhluboka se nadechni…musíš mu to říct…
„Je to…kapela mého bývalého.“ Skousla jsem si jazyk. Tak a teď to přijde.
„Aha, takže váš expřítel očividně patří k davům šílenců, jež podlehly moderní rockové vlně, a vy si ho s ní evidentně ve svých snech ztotožňujete…“ Miluji dvojsmyslnost českého jazyka. Sama bych to nezakecala líp.
„Jo…nějak tak.“ Rezignovala jsem.
„Tak si zkuste, dejme tomu, zajít na některý jejich koncert.“
Tak a teď mám pocit, že blázen je tady pan doktor Jiřík a ne já.
„V žádném případě! To už by mě úplně odrovnalo.“ Představila jsem si sama sebe v první řadě, připláclou pogujícími výrostky ke stěně stage, jak hopsám, svírajíc pevně ruce slečen z podchodu, do rytmu ‘Zu-aller-letzt‘, z trička se mi cpou pohublá kůzlata, aby omámila platonickou lásku z plakátu, a dojatě řvu svý jméno ve třetím refrénu. Potlačením výbuchu smíchu se mi dostalo křeče do tváří.
„Pamatujete si ještě něco z toho minulého snu?“ Vrátil se rychle k předešlému tématu, když shledal, že mi narážka na osoby spjaté s momentální top music způsobila šok.
Doktor seděl za svým bílým stolečkem a neustále zíral do svého zápisníku. Já se tísnila přibitá k židli, kterou už jsem znala do posledního milimetru čtverečního, a kovovou přezkou na botě se snažila odloupnout strup z kotníku, sedřeném před pár dny při náročném pozdním návratu z lihového maratonu.
„No… z té místnosti vedou jedny dveře, jsou otevřené. A pod nimi jsou schody.“
„Sejdete po nich?“
„Ano…dostanu se do patrového parkoviště…komiksového.“
„Do komiksu?“ Konečně přestal civět na písmena a zadíval se na mě.
„Ano. Animák.“
„A dál? Popište mi situaci…“
„Stojí tady auto. Cadillac, jako v Looney -Tunes. Sedí v něm můj bývalý přítel. Na straně spolujezdce. Jen sedí a čeká…“
„A pak? Je taky nakreslený?“
„Jo je. Vezmu kladivo a snažím se mu skrz sklo rozbít palici.“ Usmála jsem se.
„To je dost pochopitelné…“
„A pak se probudím a mám ruce poškrábané jako bych sklízela rozbitý skleník.“ Vyhrnula jsem si rukávy a psychiatrovi ukázala zbytky ran.
„Tohle se mi nelíbí.“
„Ne, mně taky ne. Asi týden před tím se mi zdálo, že mě shodil ze schodů. Že jsem pak musela vysvětlovat na úrazovém domnělé domácí násilí, asi nemusím dodávat. Nechápu, co se děje.“
„Tamaro, můžu se vás zeptat na něco hodně osobního?“ Jiřík sundal brýle a podepřel si bradu.
„Jistě.“
„Jste ke mně na 100% upřímná?“
„Co tím chcete říct?“ poskočila jsem, jako by mi do zadku bodl rýsováčkem.
„Mnozí pacienti trpí sebepoškozováním…“ Rozhodil rukama.
„Já nejsem žádný pošahaný masochista! Nechápu co se se mnou děje a vy mě máte za magora nebo co? Já se neřežu v koutě!“ Sykla jsem a přezkou si dloubla do rozedřeného kotníku.
„Tamaro, dalo by se to pochopit. Spousta z nich si ubližuje proto, že chce zapomenout na to psychické martyrium.“ Jiřík mluvil klidně. Vyrovnaně. Profesionálně. Apaticky. Já ječela jak malý harant.
„NE! Já NEMÁM potřebu si způsobovat bolest! Máte-li zájem o něco ostřejšího v latexových oblečcích, můžu Vám dát číslo na pár dobrých známých!“
Podpatkem na botě jsem přitlačila punčochu k ráně na kotníku. Zvláštně to štíplo.
„Dobrá tedy, tohle necháme na jindy.“ Zamumlal, rudý jako apačský náčelník. Asi jsem dloubla do slabého místa v Jiříkově osobním životě.
„Říkala jste, že máte ještě nějaký problém s představováním si určitých…lidí…věcí…“
Jasně, kámo, ty víš kdy změnit téma. Několikrát jsem se nadechla a zase vydechla, snažíc se zpod víček vymazat Jiříka v kostýmu z Pulp Fiction. Včetně červeného roubíku.
„Jo. Prostě…něco si představím a…představím“ oči se mi zahryzly do spirálky, uprostřed větráku. „ a pak…pak se to buď stane…nebo…nebo eh…no…“
„Já vás poslouchám, Tamaro.“ kývl na mě, abych pokračovala. Trhla jsem sebou.
„Nevím, jak to říct. Tak třeba…sedím v tramvaji a myslím na to, jak si s někým povídám. A pak se přistihnu, že mu doopravdy odpovídám, nahlas. Lidi na mě zírají. Jenže to je tak…živé. Víte,…občas se zaseknu a úplně zastavím čas. Sednu, koukám si v zrcadle sama sobě do očí…a pak si uvědomím, že to, co na mě zírá z té druhé strany, vlastně nejsem já. A musím si sáhnout na špičku nosu, abych se přesvědčila, že mi tahle tvář skutečně patří…“ Skousla jsem si ret a zadívala se na doktora, očekávajíc svěrací kazajku a čisté povlečení.
Hrobové ticho, které znásilňovalo pouze tikání hodin, přerušil doktorův bass.
„Možná, že pro dnešek už bychom měli končit, nemyslíte?“ Odkašlal si, pokynuv směrem k budíku ve tvaru tablety panadolu.
„Eh…ano, jistě.“ Sklonila jsem hlavu a ucítila ledový pot za krkem.
„Recept…přijďte se ukázat zase za 14 dní.“ Doktor s neprofesionálním úšklebkem ukázal na dveře a já vypochodovala ven. Probůh, já to nenávidím. Tohle bych neřekla ani vlastní mámě a přitom se musím zpovídat cizímu dědkovi, jen aby mi předepsal bromazepamový koktejl a poslal mě do prdele. Nevím, co se změní. Jde to všechno moc pomalu. Teprve mi začala škola a já už se cítím přepracovaná. A hlavně unavená.
Z rozjímání mě vyrušil poutač, oznamující brzký koncert Ideale Weg. Mé původní záměry vedly k morbidnímu strhání kusu papíru, jeho následné pomočení a nacpání do kontejneru s nebezpečným odpadem, pak jsem ale napočítala do deseti, Richardovi ukázala prostředníček a vydala se svou cestou dál.
„Im so happy, 'couse today I found my friends…“
„Haló?“ Ospale jsem sevřela telefon.
„Tami? Tady Richard. Prosímtě…promiň, že volám tak pozdě, ale-.“
Heart attack.
„Nic se neděje, Richie, co potřebuješ?“
Vždyť je teprve půl třetí…se zbláznil ne?
„Víš, jde o to nové album. Slíbila jsi tu obálku, víš, už je po termínu a my jsme potřebovali…“
„Ježiš, promiň…já to zítra pošlu, určitě. Teda ne, už vlastně dnes, dnes ráno to budeš mít na mailu.“ Protřela jsem si dlaní oko. Ty jsi upír, nebo co, že nepotřebuješ spát?
„Tak dobře. Znáš to, dnes mi psal ten chlápek ze studia…chápeš ne?“
Chceš říct včera.
„Jasně, ráno to tam máš…“ Zívla jsem.
„Eh, já tě asi budím Tami, že?“
Ne, blbečku, chodím strašit na Špilberk a právě jdu z obchůzky.
„No, jo trošku…ale to nevadí. Stejně nemůžu usnout. Tak jak říkám. Zítra.“
„Tak dobrou noc. Hezky se vyspi.“
Jasně, teď už budu spát jako homo batole s dudlíkem v konečníku!
„Ty taky. Dobrou.“
Kreténe.
Vystřelila jsem z peřin a zapnula notebook. Úžasné, Ideale Weg - obálka. Na ploše a rozpracované. A teď pěkně rychle zamakat, než začne svítat. Ježiši Kriste řekni mi, proč já jsem tak naivní, pitomá husa? Ríšánek zavolá uprostřed noci a ty utíkáš k Photoshopu, abys mu vyretušovala ksicht a přidala pár hloupých nápisů.
Sklapni, Tamaro.
Tádydá a obal je hotový. A zatímco ty se tady sereš s velikostí písma, princ Richard dělá koně Gabriele.
DRŽ HUBU, TI POVÍDÁM!
Chňapla jsem po nůžkách, co ležely na pracovním stole, a zaryla si kousek čepele do zápěstí.
Co to děláš, ty krávo? Ty fakt potřebuješ profackovat. Ze šuplíku vypadlo platíčko s několika bílými bombónky…tak…jedna lentilka a člověk zase může dýchat…dýchat…
Otevřela jsem dveře na balkon. V koutku mi přistála tyčinka od Lucky Strike a plamínek z plyňáku si sám založil soukromý táboráček. Ty bláho, já jsem vážně pošuk. Začala jsem se smát. Pomalu mi z pusy stoupal dým.
„Mňau!“ ozvalo se.
„Nemo…co bys rád, miláčku, co?“ Vzala jsem kotě do rukou a chvíli si s ním hrála. Cigarety pomalu ubývalo a mně se začala točit hlava. Možná to bylo kvůli ní, možná práškem, kdoví. Nejvíc se na tom podle mě ale podepsala únava. Poprvé za 14 dní se mi o něm nezdá a v klidu spím…tak musí uprostřed noci zavolat. Ne, on to nemůže udělat ráno.
Malátně jsem se zadívala z balkonu do odlesků vycházejícího slunce na kapotách aut, a zatoužila přeskočit zábradlí a volným pádem následovat poslední kousek odklepnutého popela. Klesat pořád níž, a pak se přidat k vrabcům, kteří se s nemotorným rozletem vznesli nad kaluže. Málem bych překročila ten bod za hranicí bezpečného návratu a s vervou skočila šipku k hladině betonového oceánu, pak se ale ozvalo moje vnitřní realistické já, aby mi připomnělo, že mi tenkrát narostly parohy a ne křídla, a tendence zničit své nekončící trápení (nebo přinejmenším míchu) jsem v podobě vajglu rozmázla po kachlové výplni balkonu. Nema jsem uložila do pelechu a přilila mu trochu mléka mezi rozmočený loupák. Nádherný kocour. Ruský modrý. Pusinku a spát.
Konečně jsem svou ubohou tělesnou schránku uložila do peřin a zavřela oči. Tak a teď chci několik hodin spánku. A nerušte mě!
… „Shiny, shiny, shiny boots of leather…“
No to si ze mě děláš srandu ne? Sedm pryč. Pane bože. Prosím, aspoň mi dopřej hrnek kafe, nebo umřu! Nemo nebyl ve svém pelechu. Epesní situace, teď budu ještě hodinu hledat kočku!
„Nemo?“ Nic. Ticho. „Zasraný kocour!“
Kávovar právě dokapal poslední ze zbytku černé tekutiny. Kristaboha, konečně. Sedla jsem si a usrkla. Moje záchrana.
„Nemo! Čičí!“ Nic.
Ucítila jsem mrazivý závan. No to snad ne! Balkon je otevřený! Který kretén…?! Vyšla jsem tedy ven a opřela se o zábradlí. Aspoň, že nám tak hezky svítí to zubaté, říjnové sluníčko! Couvla jsem pár kroků dozadu, abych se vrátila, jenže má dolní končetina o něco zavadila. To něco byl natažený provázek ze sušáku. Co to sakra je?
„KU*VA, NEMO!“ Zajíkla jsem se. Kotě viselo dolů z balkonu, se šňůrou okolo svého šlechtěného krku. V rychlosti jsem vytáhla provázek i se zmoklou zdechlinkou na balkon. Tiskla ho k sobě a brečela. Snad hodinu. Že je nějaká přednáška, sere pes. Jak se tam dostal? Miláček můj jediný…
Nema jsme si pořídili s Richardem. Mělo to být naše děťátko. Ty lidský jsem nesnášela. On dvojnásob. A teď tady sama svírám to, co z něho zbylo. A brečím.
Ještě dlouho jsem svými slzami solila kožíšek toho nebohého stvoření, než jsem si konečně uvědomila, že tím mu zpátky dech nevrátím, zabalila ho do ručníku a prozatím položila na balkon. Až se vrátím, vystrojím mu prvotřídní pohřeb, jímající jednoho zúčastněného.
Ještě koupelna…ruce pod kohoutek…a drhnout. Nikdy mi to nepřišlo jako zvláštnost, ani že bych byla divná, co já vím. Prostě si jenom potřebuju umýt ruce. Šestkrát, sedmkrát…za hodinu. Dobře, možná si své packy ukájím v té blahodárné tekutině častěji a důkladněji než jiní lidé, jenže mně ta teplá voda prostě pomáhá. Stejně jako sprcha…ach, bože sprcha - moje další závislost.
Mýdlo na rukou divně zaštípalo. Co je zase tohle? Od dlaně až k loktům se táhly hluboké škrábance.
„Ss…au.“
Prsty jsem pomalu opsala každou rýhu zvlášť. Překrývaly jizvy po „skleníkovém“ snu. Polkla jsem na sucho. Kde se tohle na mně sakra vzalo? Zvedla jsem hlavu a podívala se do zrcadla, úplně se mi udělalo mdlo.
„Kruci!“ Přes celou lícní kost až téměř ke rtům byl další škrábanec.
Oblékla jsem se, zakryla kruhy pod očima, vyčistila ranky a vydala se do města. Čekal mě nákup zbytečného žvance, který po nocích stejně vyzvracím, pak obchůzka výtvarných potřeb, za které utrácím svoje těžce vydobyté peníze od rodičů. Taky bych se mohla konečně ukázat na škole a přinejmenším rozmyslet rozvrh na možný příští semestr. Zkoušky se nemilosrdně blížily, já vynechala další přednášku a zrovna grandiózním prospěchem jsem se pochlubit vážně nemohla. A pak…další návštěva u doktora Jiříka.
„…píp…píp…pí…
„Richie?“
„Ahoj, tady Richard Vlach, nejsem právě u telefonu-.“ Jasně, chrápeš s Gabrielou. „Po pípnutí můžete nahrát vzkaz…a já si ho buď přečtu, nebo se na to vykašlu, haha…-PÍP-“
„Čau Richie. Promiň, že tě otravuju. Jen jsem ti chtěla říct, že…že Nemo umřel. Asi se nějak chytl za sušák…a no…nemluví se mi o tom zrovna nejlíp. Tak jen abys to věděl. Promiň. Měj se.“
A nezapomeň nakrmit rybičky svým egem, máš ho nadmíru.
Vždycky, když mu volám, odpovídá mi záznamník. No jasně, hvězda. Jeho existence se pomalu transformuje v americký sitcom, už chybí jen tlumený smích publika v pozadí a fialové dveře.
„Slečna Janečková.“
Uf. Krok, dva…
„Jak se cítíte, Tamaro?“ Jiřík opět za svým stolem. Vždy připraven vmést mi do obličeje moje největší duševní prohřešky.
„Špatně.“ Pípla jsem. „Začíná…začíná se mi to pořád víc nelíbit. Já, já se bojím, že už opravdu šílím. Dnes mi umřel kocour.“
„Ehm, upřímnou soustrast. Asi pro vás teď hodně znamenal, viďte. Lidé se často v krizových situacích upínají na své domácí mazlíčky.“
Blá, blá blá.
„No, uškrtil se. Asi.“
„To je mi vážně líto.“
Mohl bys laskavě ASPOŇ předstírat, že se mnou soucítíš?
„Co vaše sny?“
„Heh, zlobí.“
„Jste s bývalým přítelem v kontaktu?“ Zuby zmáčkl vršek od propisky.
A jsme zase u toho…prosím, zeptej se mě ještě, jestli na něj při masturbaci myslím!
„Ano, jsme…kamarádi.“
„A nepřemýšlela jste o tom, že byste měla…omezit kontakt? Možná je to právě to, co vás ničí.“
„Já…já…cítím se bez něj jako krypl! Já ho potřebuju! Vycházíme spolu dobře, já nevidím důvod k tomu, abych se s ním přestala úplně stýkat. Tedy, spíš komunikovat…protože, totiž…“ Nervózně jsem si hrála s přívěškem na řetízku a proklínala se za poslední načatou větu.
„Už jste se dlouho neviděli, že.“
„Ne.“ Přiznala jsem zahanbeně.
„Myslím, že vás citově úplně vysává.“ Rutinně odříkal naučenou frázi, kterou pravděpodobně předkládá hodinu co hodinu přicházejícím psychotičkám, slepě zamilovaným do největších kreténů v okolí.
Nejenom citově. Dva měsíce nespím, doktůrku!
„Je to možné…Ty vzpomínky…jsou jako kyanid! Voní po hořkých mandlích a zabíjí mě. Pomalu, ale jistě.“
Neplácej, Tamaro. Nejsi na recitační soutěži.
„Obecné pravdě začíná člověk věřit až ve chvíli, kdy nabude dojmu, že na ni přišel sám…" Utrousil. „Co ty vaše představy? Změnily se nějak?“ Jiřík si odškrtl v zápisníku další řádek.
„Ne. Víceméně.“
„Jak tomu mám rozumět? Bavíte se s cizími lidmi, nebo jen se známými? Vidíte je?“
„To jen v těch mých živých snech…Představy si vyvolávám schválně…sama…tedy…asi…“
„Bavíte se jen se svým expřítelem?“
„Totiž…“ vzpomněla jsem si na svůj nedávný imaginární sex ve sprše.
„Jsou erotické, mám pravdu?“
Konečně, hochu! Doktor Jiřík je telepat.
„No, v určitém smyslu…“ cítila jsem, jak rudnu.
„Jste stále zamilovaná, Tamaro.“ (No nepovídej, já to nepoznala! Nejste vy doktor?) „Čekáte, že bude všechno jako dřív, ne-li lepší. Musíme si ujasnit pravidla takové menší hry.“
„Ehm…poslouchám.“ Na tváři mi zůstal naprosto stupidní úsměv. Budeme si hrát! Škatule, škatule, hejbejte se! Teď si sednu za ten váš stůl se stopadesáti krávovinami já a napíšu si do vaší složky, že jste infantilní hňup!
„Zabijte ho.“
„Co prosím?“ Vykulila jsem oči a nevěřila svým uším. Že by další halucinace? Ne, připisuji: Nebezpečný psychopat! Cela se zvýšenou ostrahou, svěrací kazajka a žádné ostré předměty!
„V těch vašich představách. Nedostaneme se dál, když budete dál takhle závislá na každém slovu, kterého se od něj dočkáte. Tohle není řešení. Přijměme skutečnost, že jste už vyzkoušela všechno…znova se zamilujte. Odvažte se od něho. Zkuste si ho představit, jak pro vás umírá. Možná si tak lépe uvědomíte, že je konec.“
„To nepůjde…“ Popotáhla jsem.
„Musí to jít. Dokud nepřiznáte tuhle pravdu, tak je celá terapie úplně zbytečná.“
Sklopila jsem uslzené oči, stáhla obočí a snažila se svůj provinilý pocit schovat za dětinský úšklebek. Jako spratek, kterému vzali nebezpečnou hračku. Jako kluk, kterého matka přistihla u sledování fekal porna. Prst mi doloval do kůže hlubokou rýhu a za nehtem se objevily kapičky krve.
Doktor má možná pravdu.
„Doktoři mívají pravdu, Titi.“ Katka si ukousla kus pomeranče.
„Jak ho sakra můžu zabít? Patří mezi lidi, co si kupujou do snů permanentky. A jsem do něj pořád blázen, Kači.“
Já to vážně přiznala?
„Toho jsme si ráčili všimnout.“ Utrousila otráveně. „ Ale jak jinak to chceš řešit? Mimo to, ani jsi tomu doktorovi neřekla, že Richard původně CHTĚL spáchat sebevraždu, že?“
„Ne.“
„Tak vidíš. Měl být mrtvý už dávno. Tak to tak ber.“ Pokrčila rameny.
„To NEJDE sakra! Kvůli tomu jsem taky tam, kde jsem! Katko, uvědom si, že on mi volá. Dělám pro něj to CDčko…“
„A ty si uvědom, že už šílíš! Ten přebal už máš hotový ne?“
„Mám.“
„No tak. Končíš. Napiš mu dopis.“
„A co do něj, he? Ahoj Ríšánku, víš, šílím z tebe, tak tě musím zabít, když jsi to nezvládl sám! To mu mám napsat?“
„Neříkej mi, že zrovna TY nedokážeš napsat dopis chlapovi. Zrovna ty, když bys za útratu za známky měla vlastnit polovinu akcií Český pošty. Prostě se uvolni a piš. Pomůže to tobě a nakonec i vám. A nám o nic míň…“ Katka přes půlku kuchyně odhodila slupku z pomíku do koše. Trefila se. „JO!“
„No to byla opravdu trefa do černého.“ Zakoulela jsem očima.
„Tak co chceš teda dělat? Brečet každý den do polštáře, kouřit jednu za druhou, představovat si ho v pelechu a ničit sebe i okolí?“ Praštila do stolu. Moje hlava mě upozornila, že se asi brzo rozskočí. Přivřela jsem oči.
„Nevím. Cítím se fakt strašně. Navíc teď bez Nema…krom toho, že nemůžu spát, mě sere už akorát fakt, že teď nemám svůj obvyklý přehled.“
"Jsi v kelu holčičko. Prostě musíme někam zajít, sbalit pár borců na baru, vydýchat se. Ten felčar má pravdu. Začni žít dřív, než tě to sežere za živa.“
„Copak nežiju?“ Zapálila jsem si cigárko.
„Přežíváš.“ Katka mi ho vzala. Myslela jsem, že si chce potáhnout. Típla ho o talířek.
„Co sakra děláš-?!“ Vydechla jsem a mávla rukou. „Bojím se. Ty sny, to všechno…“
„Říkám ti…napiš mu. Fakt.“ Katka si nacpala do pusy poslední kus oranžové hmoty a odhodila slupku. Vedle.
Vážený a milý,
ani nevím, co mě to vůbec napadlo, ale prostě jsem se rozhodla Ti napsat.
„Pane bože, to je volovina.“
Ztlumila jsem Velvety a upila z kafe.
Nevím, jak dlouho tohle ještě dokážu snášet. Nemůžu ti říct, co se děje, ale je toho hodně. Možná jsme to všechno vzali za špatný konec. Někdo mi řekl, že to, co provádíme, není dobrý nápad. Asi tě pořád miluju a nedokážu si představit, že bych měla dál denně vstávat do toho monochromatickýho světa s nadějí skrytou ve třináctý komnatě mýho mozku. S nadějí, že se snad někdy vrátíš. Z každýho momentu, který se v předešlých měsících odehrál, mi v hlavě zůstala rýha jako zářez na volantu….
Moje ruka z posledního slova udělala zatočenou křivku. A druhou. Samovolně mi na papíře z dopisu začal vznikat portrét. Když jsem dopsala poslední slovo, ruka mi strnula. Vypadal opravdu dokonale. Ještě podpis. Voilà.
Tak tohle nepošlu! Odhodila jsem papír na hromadu se skripty a napila se ze sklenice bílého. Pročísla jsem si vlasy a podepřela bradu.
Crrr
„Už jdu…“
V kukátku se objevila moje matka s cestovní taškou plnou BIO zeleniny a švestičkami z vlastní zahrádky.
„Mami, co tady děláš?“
„Tamarko, proboha, jak to vypadáš?“ Matka mě téměř udusila v pevném objetí.
„Není mi zrovna dvakrát dobře…“ zavrávorala jsem pod tíhou druhé lahve Veltlínu.
Matka se pozvala dál.
„Ježiši Kriste, tady to smrdí! Ty už zase kouříš?!“
„Občas…“ Usadila jsem se v kuchyňské židli a pokynula mámě, ať se posadí naproti.
„Chceš kafe?“ kývla jsem směrem k překapávači, abych zamluvila případné dotazy a připomínky na ničení mých plic.
„Ne, raděj čaj.“
Vypotácela jsem se zpoza stolu a zapnula varnou konvici.
„Jak se máš, mami?“
„Docela fajn. Marušku přijali na konzervatoř.“
„To je super!“ Moje mladší sestra má víc štěstí než rozumu.
„Cos utekla do tohohle blázince, vypadáš úplně jinak.“ Máma vstala a hodila si sáček s čajem do hrnku.
Jo, blázinec, to je to, můj milý životadárce, čeho se bojím.
„Možná jsem jen trošku zhubla.“ Pokrčila jsem rameny, pyšná na své vyrýsované klíční kosti a zřetelnou čáru páteře.
„Trochu? Jsi kost a kůže. Bývala jsi kus ženské a teď se na sebe podívej.“
„Mám toho moc.“
Matka mě chytila za ruku.
„Co se ti stalo?“
„Nevím. Jsem neopatrná.“ Přejela mi dlaní po zaschlé krvi na tváři. Zatřásla jsem se odporem. Jako bych měla alergii na lidské doteky.
„Tady se musí dít věci!“ Zavrtěla hlavou. „Kde máš Nema?“ Rozhlédla se s neskrývaným zájmem po kuchyni.
„Zapomněla jsem ti to říct. Umřel.“
„Cože? Jakto?“ vykulila oči.
„Nechala jsem otevřený balkon. Zamotal se do sušáku a uškrtil se.“ Oči se mi zaleskly.
„Chudáček.“ Špitla. „Přinesla jsem ti houby. Tady v tom panelákovém pralese asi sotva nějaké nasbíráš.“ Vytáhla z tašky papírový sáček s razítkem regionálního pekařství.
„Mami, jako bys nevěděla, že houby nejím.“
„Katka je má ráda. Mohla jsi jí uvařit polévku. S kroupama a bamborama, zásmažku…“
„Mami, já zásadně nevařím to, co nesnáším.“ Vydechla jsem. „Nedáš si vajíčko?“ pípla jsem a ukázala na sporák, kde právě začala bublat voda.
„Ve snášenlivosti jsi evidentně dost konkretizovaná.“
Uchechtla jsem se zaskočená matčiným neobvyklým slovníkem. „Ten tvůj sarkasmus nabírá od každé návštěvy na objemu.“
„Jak to vypadá se zkouškami?“ Upila si z čaje.
„Bledě.“
„Zase nechodíš na přednášky, že? S takovou z tebe nikdy nic nebude.“ Potřepala povýšeně hlavou, hrdá na svůj titul diplomovaného specialisty za jménem na každém formálním dopise a domovním zvonku.
„Mami, jsem dospělá. A můžu si dělat, co chci!“ Hlas mi přeskočil.
„Nekřič na mě!“
„JÁ NA TEBE NEKŘIČÍM!“ Praštila jsem do stolu. „Promiň…“
„Co se to s tebou děje?“
Matka vstala nasupeně od stolu a hodila na sebe kabát.
„Mami, promiň, jsem nějak vykolejená.“
Omluvu záměrně přeslechla.
„Ty houby dej Katce. A ozvi se mi.“
Uraženě zavřela dveře od bytu.
„Sakra.“
Vystřelila jsem z místa.
„Mami?“
„Co je?“
Byla už skoro u východu.
„Počkej!“
Chňapla jsem po dopise a po předepsané obálce.
„Můžeš to prosím poslat? Na adresu se nedívej. Posílám Richardovi jen seznam, co si má ještě odnést.“
„Ty se z toho bohéma jednou zblázníš.“
Vzala dopis a odešla.
Jsem vážně kráva.
„Přišla vám sms!“
KU*VA! Který kretén zas! Světlo mě úplně omámilo. Tři ráno! Doprdele!
Nová zpráva od >Richie<:
11.11.2010 2:59
Miluj mě…
DĚLÁŠ SI ze mě SRANDU????? Roztřesenýma rukama jsem se snažila neupustit zbytek otřískaného telefonu, klouzající v mé ruce jako právě ulovená ryba.
Nepokaz to. Snažím se být v pořádku. Miluju tě. Ale copak SAKRA můžu?
Odeslat.
Svalila jsem se na bok a brečela jako malá. Třesoucí ruce mi samy trhaly vlasy a já kousala do polštářů jako šílená. Plíce pískaly baladu o abstinenci nikotinu, svět se točil jako na centrifuze a nateklé oči mě mlčky prosily o pár-hodinovou dovolenou.
„JÁ UŽ NEMŮŽU DÁL! DOPRDELE! JÁ NEMŮŽU!“
To ráno jsem se probudila úplně jako vyměněná. Vypila jsem dva hrnky hodně silného kafe s několika skleničkami Tullamorky a vykouřila skoro celou krabičku za hodinu. Musím. Musím jít…
„TAMARO? Co tady děláš???“ Richard na mě zůstal zírat jako na zjevení.
„No, víš, původně jsem ani nechtěla jezdit…“ Pokrčila jsem nevinně rameny. „Ale já toho dědka musela poslechnout a dokončit to, nebo bych se odvařila, víš?“
„Cože?“ Skrčil čelo a ruce složil na prsou. Chvěl se.
„Nepůjdem někam…nebo chceš, abych to vyřešila tady?“ Nahodila jsem svůj sladký úsměv.
„CO vyřešila? Jaký dědek? Tamaro, co sis proboha vzala?“ Nedobrovolně mě pustil do bytu a zabouchl za mnou dveře.
„Právěže nic. Jinak bych tady nestála. A nezdržuj mě, nerada bych zapomněla říct něco, co jsem si hodiny zkoušela před zrcadlem.“ Můj nehet si začal hrát s kamínkem ve zdi.
„Dobře, budeme znova řešit náš rozchod. Prosím. Chceš k tomu i prezentaci v powerpointu s názornými ukázkami a laserové ukazovátko? Mluv, máš volný pole k seberealizaci než-.“ Zakoulel očima.
„Ne, Richarde, já se nepřišla hádat.“ Přerušila jsem jeho dozajista zajímavou myšlenku, obsahující přinejmenším jednou Gabrielino jméno. „jenom ti potřebuju před tím něco říct.“ Kamínek upadl.
Richard se opřel o zeď a snažil se předstírat, že mě poslouchá. „Ano, nestačilo ti to napsat…“
„Richie…Víš, co jsi odešel, objevil se u mě takový menší problém. Jsem trošku psychicky down takže jsem musela najít doktora a-.“
„No že ti to trvalo. Přišla sis pro lítost? Ne, nebudu se tady práskat do čela, jaký jsem hajzl! Už jsem ti řekl tisíckrát že-“
„Ne, já tady nejsem kvůli vyvolávání pocitu viny! Právě naopak, ten nechám spát. Kdybys mě nechal domluvit, řekla bych ti, že…že… eh.“ usmála jsem se příliš zaměstnaná rentgenováním jeho husí kůže na krku a pihy na levé tváři, schovávající se stydlivě za třídenním strništěm. „Že jsem si všechno srovnala v hlavě a že už i vím, co mám dělat.“
„Hm, to jsme rádi. A dál?“
„Nevím jak to formulovat…prostě…vrátily se mi ty moje představy, pamatuješ?“
„Hm.“ Vytáhl z kapsy zapalovač a několikrát na prázdno škrtl. Dostala jsem nehoráznou chuť nacpat do hlavy další nikotin a aspoň trošku usměrnit ty nervy.
„Začaly se mi plést do života, Richie. A bylo to šílený. A on…řekl mi, co mám udělat.“
„Přijít a vykecat se…jako bych osobně neznal psychiatry. Sss…au!“ Zapalovač mu krásně ožehl prst. Dobře ti tak!
„Ne! Víš, co mi řekl?“
„No to jsem zvědavý!“
„To samé co ty…“
„Co?“
„Řekl jsi mi…Zabij to. Ty představy. Pohřbi mě.“
Už jsem si začala připadat jako vypravěč lidové prózy a moje rádoby tajemné výpovědi mi stále víc přicházely dost trapné. Leč, pokračovala jsem dál, plnící svůj setsakramentsky důležitý úkol.
„Eh…“ Dokonce to vypadalo, že přemýšlí, možná dokonce o tom samém, co já. „No a?“
„No, poradil mi, abych si tě představila, jak tě zabíjím. A nekoukej tak na mě! Možná to vypadá směšně…“ uchechtla jsem se. „ Prostě…představila si tě mrtvého. Že mi pak dáš pokoj…a víš, já to zkoušela…“ už mě bolela záda, i paže, které jsem pořád schovávala za zády. „Zkoušela jsem to do té doby, než jsem si to všechno uvědomila. To, co se projevilo i tenkrát, když jsme se poznali.“
Recitační soutěž, Tamaro.
„Prosím tě už toho mám dost. Ještě se vracejme do hlubin minulosti, sestavme si rodokmen a třeba zjistíme, že jsme vzdálení příbuzní! A pojď, natočíme o tom film! Ty budeš chudá děvečka od krav a já nenasytný milostpán, kterej si na tobě vybíjí svý mindráky a sexuální apetit. Bude mě hrát Al Pacino, krávy budou fialový a nakonec mě upálíte na hranici za zvuků tamburiny a ukulele po tom, co se dopátráš k tomu, že jsem tvůj čtvrtý bratranec z pátýho kolena. Takhle to chceš? A ne, nic neříkej! Mám-toho-plný-zuby! Víš co? Za chvíli se vrátí Gábi z práce a já nemíním, aby tě tady v tomhle stavu našla. Tak se prosím tebe dej do cajku a pak mi zavolej, jo?“
„Richarde!“ sykla jsem, ponížená, zesměšněná a k zbláznění nasraná. Když se otočil, přiblížila jsem se jen na několik centimetrů a zahleděla se do jeho modrých, hlubokých očí. Cítila jsem na tváři jeho dech, kůže mu voněla po nedávné koupeli a na lícní kosti ležela jedna z jeho dlouhých, černých řas, kterou jsem neměla odvahu otřít. V tu chvíli jsem měla chuť mu nacpat jazyk do pusy a naposled ho znásilnit v předsíni jeho vlastního bytu. Jeho. Její. Jejich. „Nepamatuješ si to?“
„Co konkrétně? Tyhle kecy už mě fakt nebaví!“ Odstrčil mě od sebe a sáhl na kliku u dveří.
„Nic nevíš o mých představách?“ Cítila jsem, jak se mi roztahují zornice. Jak mi buší srdce.
„Co konkrétně?“ Zařval na mě.
„Mě představy nikdy nestačily, idiote!“ Sykla jsem.
V rukou se mi zaleskla čepel, co se švihem zabodla do jeho hubeného břicha. Na bílou zeď vystříkla trocha krve.
„Ku*va, ty jsi psychopat!“ Vypískl, přimáčknul si prsty ránu a pajdavě se rozběhl do kuchyně s bolestným a zároveň nechápavým výrazem.
„Ne, lásko. Já nejsem psychopat. Já jsem…pro tuto chvíli…eh…sociopat.“ Usmála jsem se a šla krůček po krůčku za ním. Hlava se mi motala, v pozadí mého smyšleného filmu hrála Lux Aeterna, a po zemi se rozběhla cestička kapiček, značící slábnutí nesmrtelné lásky. Nohy se mu pletly a on zakopával jednou o druhou, až se rozplácl na zem ani ne dva metry široké chodby, vedoucí ke dveřím, za kterými začala pískat varná konvice. Já z kabelky vytáhla krabičku cigaret a třesoucíma se rukama jednu z nich zapálila. „Víš jaký je mezi tím rozdíl?“ Vyfoukla jsem obláček dýmu, stoupla si nad jeho svíjející se tělo, přišlápla mu podpatkem prsty a prohlížela si potřísněný nůž. Každou kapičku zvlášť. „Psychopat, miláčku, nerozezná dobré od zlého. Dělá všechno jen podle svého uvážení, a neví, co je dobré a co zlé.“ Richard zalapal po dechu.
„Tamaro…“
„A sociopat,“ pokračovala jsem klidným hlasem, zatímco moje oči tikaly po bytě a ty jeho ztrácely obvyklou jiskru. Znova jsem si potáhla a zaostřila Richardovu a Gábininu fotku, v černobílém provedení, visící naproti mně. „sociopat, ten dobré od zlého pozná.“ Usmála jsem se na něj. „Ale je mu to jedno!“ Do jeho kůže se znova zaryla čepel loveckého nože, kterým jsem mu následně přikurtovala ruku k plovoucí podlaze. Zakřičel bolestí a sípavě se nadechl. „Ale to ty přece dobře znáš, ne?“ Ztuhlými prsty jsem opisovala tvar rukojeti. „Taky ti bylo u prdele, že takhle si se mnou hrát vůbec není hezké! Že jsi mi navykládal pohádky, a pak ses rozhodl mě nechat napospas mojí pomatené hlavě. Úplně samotnou!“
„Tamaro…za…zavolej…zavolej záchranku…pro…prosím!“ Hekal. Vzala jsem ho za tu svobodnou ruku, políbila mu jeden prst po druhém a s úsměvem zavrtěla hlavou. Pomalu jsem mu namočila dlaň do kaluže, co z něj vytekla na zem a obtiskla mu ji na zeď.
„Ne. Tys přece chtěl už dávno umřít, nemám pravdu? To kvůli tomu tady dneska spolu trávíme romantické chvíle. Splním ti tvoje nedávný přání, můj nejdražší.“ Položila jsem mu ukazováček na rty a otřela krev z prokousnuté ranky.
„Co bys řekl tomu, kdybych tady vymalovala na červeno? Není to krásný odstín?“ Rozetřela jsem mu po rukou ještě trochu té nádherné červeni a nakreslila pod jeho otisk kolečko. A druhé.
„Byl by ze mě úžasný bytový designer, dokonce jsem se jako grafik moc neminula povoláním. Co CDčko, slavilo úspěch, viď? Jakpak by ne, když ho vytvořila Tvá slečna dokonalá?! Vlastně, promiň, já zapomněla. Teď už je to zase někdo jiný!“
Richard ztěžka dýchal. V jeho očích se leskl strach smíchaný s bolestí a touhou udělat něco, cokoliv. Aby to přestalo.
„Nekoukej na mě takhle!“ Stoupla jsem si a prohlížela si jeho jedinečné rysy tváře. „Víš, proč jsem to musela udělat?“
Každý dotek, co jsem mu věnovala, pálil. Pak postupně začal chladnout. „Víš?“
„N…ne…“ olízl si napnutou kůži na suchých rtech.
„Protože představa, že někoho, koho jsem si vysnila už jako malá, mi sprostě ukradne někdo takový jako je Gábina, hned po tom, co si na mě s klidem na duši nafinguješ sebevraždu, už jenom ta představa mě doháněla k šílenství! Ano, já se chtěla kamarádit. I přes to, že jsi ze mě udělal naprostýho idiota. Jenže ty z toho děláš divadlo…ne, nesnaž se mi odporovat nebo to nedopadne dobře!“ Vrazila jsem mu facku, když se pokusil něco namítnout. Zatnul zuby.
„Mimo to…“ klekla jsem si k němu, „jak by bylo tobě, kdybych ti jeden den řekla, že bez tebe nemůžu žít, jenže ani umřít…že jsem v prdeli, protože se nacházím v mrtvém bodě, kdy nemůžu jít tam ani zpátky. Že se snad utrápím, pokud něco neudělám…opila bych se jako hovado, sežrala plato Stilnoxu a pak se bavila nad tím, jak záhadně zmizím! A pak….sakra volal jsi mi každý den! Každou noc! A já jak pipka běhala, kam jsi chtěl, do háje, myslíš si, že je tohle normální?! Tahal jsi mě za nos tak, že bych po tý době mohla zfleku konkurovat princezně ze Tří Veteránů! A pronásleduješ mě! Jsi všude, sakra! Hvězdo!“ Típla jsem cigáro o futra a hodila ho na tu jejich vyleštěnou zem. Zvedl směrem ke mně ruku s vyjádřením nesouhlasu nad špiněním evidentně nedávno myté podlahy. Vtipálek. Rána na břiše zabublala a nedopalek zalila trochou genetických informací. „Ale ty to nechápeš…ani já bez tebe nemůžu žít. Ale jak oba vidíme, tak ani s tebou. Prostě tě musím zabít, aby to skončilo. Nedovolím, aby tě měl někdo jiný, nedovolím, abys mě pronásledoval…VŠUDE! Měl jsi vědět, že by to tehdy bylo dokončené lepší!“
„S…Tamaro p…prosím…já ti všechno…všechno odpustím. Jen prosím tě, zavolej pomoc…“ Jeho tep byl stále míň a míň hmatatelný, kůže stále více studená a hlas už šlo jen sotva slyšet. Blednul. Viděla jsem, jak umírá.
„Naše těla jsou jen vězením pro naše duše. Smrt obrátí maso v prach, a proto je smrt jediným vysvobozením.“ Odříkala jsem nazpaměť naučenou frázi ze závěru jeho dopisu na rozloučenou, zanechaného předloni v létě na okapu ložnice našeho bytu. Jejich bytu.
„Ty bys mi možná odpustil, zlato.“ Špitla jsem a cítila, jak mi po tvářích samovolně stékají krůpějky potu, co se vydaly přímo do očí a míchaly se se slzami, které už jsem dál nemohla zadržovat. „Ale já tobě ne. A už vůbec ne sobě.“ Špitla jsem, zavřela oči, semkla rty, uvolnila znásilněnou a vyčerpanou ruku z uvěznění nože…a naposledy bodla neznámo kam. Jeho hlava se svalila na zem a oči zůstaly zírat do prázdna. Jako dva dokonalé diamanty…Dva ledové, mrtvé kameny.
Do ticha se ozval jen jeden tupý náraz. To jsem upustila ten strýcův zakrvácený lovecký nůž (vlastnící delší čepel než je legální) na podlahu a pomalu se sesunula za ním. Právě jsem ulovila škodnou. Původní majitel zbraně by na mě byl hrdý.
Po tváři mi tekly proudy slané vody a já tam jen tak seděla…hleděla na to, co jsem způsobila a nebyla schopná si uvědomit, že teď už je opravdu konec. Ze všech konců nejkoncovatější.
Z otevřeného okna zavanul podzimní, chladný vítr, vnesl několik zažloutlých listů dovnitř a rozházel papíry na stole v Richardově pracovně. Chvíli si ve vzduchu zatančily vášnivé tango a poté ladně sklouzly pod židli. Spěšně jsem vstala, posbírala všechny listy papíru - byly to jen texty k písničkám, pár složenek - a všimla si také několika dopisů, svázaných černou gumičkou. Byly ode mě. Ležel tam také jeden nezalepený, jen tak, pohozený mezi použitými obálkami a dopisy ze studia. Bylo na něm moje jméno. Přivřela jsem pusu, odtrhla obálku a nacpala si ho do kapsy.
Obešla jsem Richieho bezvládné tělo a naposledy ho políbila na odporně chladnoucí čelo. Vypnula jsem sporák, konvici položila do dřezu a pomalu se dala na odchod. Byt byl naprosto tichý, zvuk mých klapajících bot se odrážel od stěn a tvořil tak až sentimentálně melancholickou atmosféru. V krku jsem ucítila pálení žáhy, věčně rozklepané a tentokrát také neumyté ruce mi posbíraly spadlé vlasy do tváře a uklidily je trhaným pohybem za ucho, ve kterém mi pištěl zvuk nepopsatelné frekvence. Zasraně nahlas.
Zachumlala jsem se lépe do svého kraťoučkého podzimního kabátku, který mi vítr naskrz profukoval. Ochladilo se. Na semišových botách se mi zaleskly kapky neurčité červené tekutiny, které jsem vzápětí otřela o cizí trávník. Pomalu jsem se otočila, vydechla a zamířila na tramvaj. Ta přijela velmi brzy. Mezi vystupujícími lidmi jsem si všimla i Gábiny, ona mě naštěstí ne. Prošla a zamířila nejprve k obchodu na rohu, pravděpodobně šla svému milému vyzvednout pivo na usměrnění jeho žaludečních šťáv. Možná mohla koupit raději hadr.
Já se usadila úplně dozadu a hlavu opřela o orosené sklo. Za oknem už běžel úplně jiný svět. Vítr ohýbal větve a setřepával z nich zbytek listoví, co se následně několik maníků z městských služeb snažilo shrabat na hromady. Procházely kolem důchodkyně s plnými taškami a logem Billy. Několik školáků, kteří se ještě nesmířili s tím, že už skončilo léto a pomalu končí i podzim. Stejně jako v mém životě. To období, kdy má listí barvu zubů homo erectus, deštníky se chovají jako sukně Marylin Monroe a při pohledu na nebe by Debbie byla asi bez jediného nápadu. Hlava mi otevírá zadní vrátka a cpe si do svého nitra zpět všechno to, co už bylo loni shrabáno, a uloženo do pomyslného kompostu. Vítej zpět, poutníče, a odlož kabát i hůl…Lolita se probudila a lační po další bolesti!
Opět jsem si všimla, že brečím - kapky mi stékaly až na krk, kde mě začaly lechtat. Otočila jsem dlaně a prohlížela si je z obou stran. Jak byly malé. Třásly se. A co všechno dnes udělaly…
„Tak už se sakra probuď! Tohle není přece pravda! Není to pravda, probuď se!“ Moje hlava odolávala už několikátému nárazu do skla. Nebolelo to. Nezbývalo mi než zavřít oči a čekat co přijde.
S trhnutím jsem otevřela víčka.
„Usnula jste, slečno.“ proti mně seděl pan doktor Jiřík a chápavě se usmíval.
„Pardon.“ špitla jsem a rozhlédla se kolem. Jistě, čekárna a ordinace, kam každých 14 dní chodím…
„Nechcete sklenici vody? Vypadáte na pořádnou noční můru.“
Nebyla jsem schopná vydat hlásku. Několik loků a sklenice byla ve mně. „Cítím se jako znásilněná předškolačka…" vydechla jsem po otření ledového potu z čela.
Na stole ležel recept. „Tohle jste si tady posledně zapomněla. Všechno bylo v pořádku? Zvládala jste své záchvaty? Přišly vůbec nějaké?“ dodal pravděpodobně řečnickou otázku.
„Totiž…asi ano. Tedy ne… Nevzpomínám si, že bych měla nějaký větší problém.“
Doktor si mě prohlížel, jako bych mu s useknutou hnátou v pařátku tvrdošíjně vtloukala do hlavy, že s Jackem rozparovačem nemám absolutně nic společného. Ruka mu cukla směrem k telefonu, pak ale mezi ukazováček a prostředník uchopil propisku, párkrát jí zakvedlal a podepsal další recept na tablety, co mi už totálně rozežraly mozek.
„Přesto byste měla brát své prášky pravidelně.“ Pokynul mi, abych si recept vzala.
Rozpačitě jsem se usmála a podrbala si zvlhlou kůži na krku.
„Co bývalý přítel? Jak jste na tom…už jste se dokázala smířit s rozchodem?“ Posunul si brýle výš.
Mlčky jsem se na psychiatra zadívala a nevěděla co říct. Ten sen…
„Pokud nepřijmete fakt, že je konec, nikdy se nepohneme z místa, Tamaro. A pokud to takhle s vámi půjde dál, budeme muset nasadit něco silnějšího.“
Představila jsem si, jak mě dva zaměstnanci ústavu pro chorobomyslné přivazují k posteli a krmí mě Prozacem smíchaným s bramborovou kaší. Nasucho jsem polkla a roztřásly se mi kolena.
„Dejme tomu, že už je to lepší.“ Zablekotala jsem v rychlosti. Moje bota zavadila o židli a já trochu zavrávorala. „Jen si musím ještě dát pár věcí do pořádku.“
„Kdyby se naskytl jakýkoli problém, s těmi vašimi sny a tak dále, nezapomeňte se určitě ozvat. Možná by bylo lepší začít uvažovat důkladnějším léčení.“ Lupkal propiskou. Znervózňovalo mě to, ke kaši jsem si přimyslela gumový chránič na zuby a 220 Voltů v hlavě.
„Od té doby, co jsem s vámi mluvila naposled, hodně se změnilo. Už se cítím…líp.“
„Zkusila jste moji metodu?“ Propisku položil vedle tlustého zápisníku. Moje oči se jen stěží dokázaly odlepit od jména na Té, červeně zakroužkovaného, na prvním řádku.
„Ano, zkusila.“
„To je dobře, že zabrala…“ pronesl ironicky.
„Pane doktore, děkuju vám. Cítím se opravdu o moc lépe.“
„Za čtrnáct dní se tady pro jistotu zase ukažte.“ Stáhl obočí.
Než stačil přihodit ještě pár obvyklých rad, začala jsem pomalu couvat směrem ke dveřím.
„Jistě, nashledanou.“
Sbohem.
Vystřelila jsem z ordinace rychlostí světla a zamířila k východu. Celý svět se zpomalil, v očních bulvách jsem cítila tlak a tepající žilka na spánku napovídala procházející sestře, že se mnou není až tak úplně něco v pořádku.
Zavři oči.
Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a vyšla do ulice. Bylo mi docela chladno. Moje ruce se v mžiku schovaly v kapsách uzounkého černého kabátku, aby se zahřály. Byla jsem nesmírně vděčná za svůj domnělý herecký talent, za um bezedné a vždy účinné improvizace. Nechtěla jsem být už dál paranoidní ani přehnaně agresivní. Nechtěla jsem, aby se mi zase všechno pletlo…Už aby to bylo všechno pryč. A čím dříve tomu uvěří okolí, tím větší šanci mám na úspěšnou samoléčbu a následnou rehabilitaci vlastní sugescí. Prostě se vlastně nic nestalo. A začnu tím, že uvěřím já sama.
Kousek ode mě zacinkala tramvaj. Paráda, akorát na čas. Dveře se otevřely a já nastoupila do nitra té pojízdné plechovky, záměrně ignorující rychlé kroky, co se mi ozývaly za zády. Hned za pár minut se objevil revizorský odznak v rukou dosud nenápadného spolucestujícího. Pousmála jsem se nad sousedícími Romy a jejich bezradným šacováním vlastních kapes, s rukama hledajícíma cokoli, co by připomínalo platnou jízdenku. Nadřazeně jsem se zatetelila a otevřela peněženku. Ale ne. Sakra, kam jsem dala tu kartu? Ach, ano…spěchala jsem. Ještěže můj kabát má jen dvě kapsy…
Moje ruka zajela až úplně dospod a něco nahmatala. Trošku mě zamrazilo. Vedle kartičky na tramvaj jsem ucítila také list zmuchlaného papíru…