V lehké beznaději,

   v doprovodu 

   slunce,

  

   solím víno slzami,

   

   které přebijí

   naději žalem,

   zapiju marnost,

   mátovým čajem.

 

   To křičí duše,

   nemůže

   zůstat

   na tomto místě.

 

   Kolik jen řek

   a hor musí ještě

   projít, 

   spojit cit a boj,

  

   poznat zvyk

   domorodých

   kmenů,

 

   zamilovat se

   do rozpálených

   chodníků.