S nocí vstáváš s ránem usínáš,
jen síla úplňku tě nechá žít,
černá a bílá je barvá tvá,
s východem slunce vždy musíš jít.

Jiná se staletím ztotožní s hlínou,
tvá rakev jako by neznala čas,
ležíš tam schována za branou divnou,
zamčena mělas být pro klid v nás.

Ve spánku se mi cosi do snů vkrádá,
já jako blázen vždy musím jít.
To volá mě vášnivá nádherná dáma,
když zvony utichnou s půlnocí.

Vždycky jsem toužil mít nějakou jinou
a u tvého lože se musel tisíckrát bát.
Tělo pak spocené, ne vlastní vinou,
když tvojí obětí měl jsem se stát.