Rusalka

 

Slečno, Vy neplavete?

Jen se tak díváte do vody.

Není to škoda, když je tak krásně,

voda je jako čaj z britských kolonií,

a Vy jen sedíte na můstku,

vlasy rozevláté,

smáčíte jen chodidla bosá.

Vždyť i ta rusalka,

kdyby se tu objevila,

tak pikantně rusá,

svlékla by jemné závoje

a s rozkoší vstoupila by do vody.

 

Věřím Vám pane, že rusalky vyhledáváte,

však já jen potěšení bosá si dopřávám.

Někde jsem slyšela,

jak utopit se je snadné,

 já dosud se nenaučila plavat,

a hluboká voda mne trochu děsí.

Mám ale ráda můstky vratké,

ty cesty z prkýnek do vody,

kdy jen sedím na trámku zrádném

a kolem dokola samá voda.

Oči mi vlnka připoutá,

kola se rozběhnou po rybníce,

myšlenky letí si s vodními ptáky,

a v nitru klidná hladina.

Možná, když chvíli posečkáte,

že vlivem té Vaší pohádky,

objevím v sobě stopy Tiziana,

jež jako Vy slabost měl pro rusalky.

 

Úplně postačí, když mi důvěru dáte,

podám Vám ruku rád,

stačí seskočit.

Voda tu není tak hluboká,

jak vypadá.

Pojďte se přece namočit.

V odlescích Slunce budete krásná,

plavat Vás můžu naučit.

 

Chybí mi plavky,

to jste si nevšiml?

Přece tam neskočím jen tak v šatech?

 

To ani nemusíte.

Stačí, když šaty necháte na můstku.

To se tak lidem občas přihodí,

že ocitnou se nazí.

Někdy je to trní

a jindy vlnky hladí tělo bělostné.

Nic nepřirozeného na tom není.

Máte tu jen ryby a mě.

Snad stíny vrb smutečních Vám vadí?

Těch se přece bát nemusíte.

Oko básníka a duši romantickou vábí,

ti svědkové tajnosnubní.

Když vítr pohupuje korunami,

listí ševelí,

i malý hřích se schová

a zdá se nevinností.

 

Vy byste i kamenem pohnul

a přiměl ho k úsměvu.

Snad se mi to přemlouvání zalíbilo,

nebo oko té hladiny chladné,

zanechalo otisk v éteru,

když na chvíli se otočíte,

možná můj ostych kousek poodejde,

dám průchod rozjitřené fantazii

a třeba potkáte tu svoji vílu.

 

Není problém,

otočím se slečno rád,

 vím co je slušné vychování,

vždyť tolik krás má okolní kraj,

nebe je dnes modré jak akvamarín,

špačků na třešních je plný sad,

i skřivan si už vrznul,

tak snad se dočkám i já?

Slunce jako zlatý kopiník,

posílá svá kopí na zelenou trávu,

která potřísněna jest rosou milostných básní.

Pohled do okolních luk a polí,

lahodí oku čekajícího,

na příslib v uzardění.

 

Mraky po obloze plynou,

jak stádo beránků bez pastýře,

roje včel medonosných

v práci na rozkvetlé louce,

a motýl střídá kopretinu,

s divokým kosatcem.

Tak i já vážu rád

do kytic barevné kvítí,

a teď jsem rád Vás našel zasněnou,

nad vodní hladinou,

jejíž náruč široká obejme nás,

sváže do svých sítí.

Zdali již mohu oči své pozvednout

a nabídnout Vám služby své?

Pevné je rámě mé a ruka silná,

jen se mne chytněte a….?

 

Lávka, ten můstek nad vodou,

k překvapení rytíře zeje prázdnotou.

Jen se žlutým šátkem si vítr pohrává,

když zvedne jej, zjistí, že asi

vázala si s ním ráda vlasy

a byla jak oheň zrzavá.

 

Zvedne svou trofej proti Slunci,

dívá se, jak šátkem prosvítá,

pár dlouhých vlasů vrhá měděné odlesky.

„Příteli můj,

živote osamělý,

tento způsob léta zdá se mi poněkud ……….

Ano, jen se mi zdá,

že tu se mnou byla rusalka

a já promeškal tu chvíli.

Začínám být starý na pohádky.

Mládí zbytečně nemluví,

raději koná,

nechám už jiným to století páry.

 

Vždyť mraky tak klidně po obloze plynou,

roje těch medonosných navštěvují pylem obtěžkané květy,

motýl střídá kosatce s kopretinou

a voda v rybníce je jak Earl Grey.“ :O)