Chovám jej v sobě - odraz lásky,
i dostávám od života plnou dlaní,
v plášti černém s úsměvem krásky,
vkrádá se tiše a já beze zbraní,
čekám, padnu-li na kolena a prosíc o milost
padne druh či ztrestá právě mne
podob neurčitých jeho zlost.

Nezná spánek, odpočinek, vždy je tam, kde má být,
tedy všude kolem mne i kol tebe,
ví, kde život zmařit, ví, kde hlavu stít.
Vyslovím-li slovo toto, chlad a temno srdce zebe,
jindy opět zvedám zrak do výšin nebe
a hledám spásu,
v nekonečnu bílých oblaků skýtajících v sobě krásu
kraje, kde utrpení nemá míst.