„Páni, tolik sněhu!“
„Jo, tolik jsem ho neviděl pohromadě ani nepamatuju,“ usmál se Paul a rozhlížel se kolem.
„Hej, ty tam, je pod tou hromadou textilu Ringo? Jestli jo, tak mu vyřiď, že si ty kufry do hotelu táhne sám,“ zavolal John na bubeníka kompletně zabaleného v šálách a plédech.
„Mmmmchm- chmah.“
„Tvůj hlas mě uklidňuje, ale Tvým slovům nerozumím,“ zasmál se a odkryl mu alespoň pusu, „zkus to znovu.“
„Je mi strašná zima, nemůžu pohnout rukama.“
„Tak ty kufry vezmi do zubů a pojď, musíme se ubytovat.“
Po vyšplhání prudkého kopce se čtyři brouci z Liverpoolu konečně ubytovali. Recepční hotelu, jakmile zjistila, s kým má tu čest, bez řečí uvolnila čtyři pokoje a tak mohli mít všichni své pohodlí. A taky soukromí, naneštěstí.
„Nebudeš spát se mnou,“ konstatoval naštvaně Paul.
„To říká kdo?“ mrkl na něj šibalsky John a v nestřežené chvíli mu vlepil krátkou pusu.
„Vždycky mi zlepšíš náladu, Johny.“
Netrvalo dlouho a všichni čtyři stáli na svahu s lyžemi na nohou. Dívali se z kopce dolů a ani jednomu nebylo moc do smíchu.
„Jeli jste někdo někdy na lyžích?“
„Ne.“
„Ne-e.“
„Já to viděl v televizi!“ zvolal nadšeně George. Stoupl si důležitě před ostatní a začal na místě demonstrovat pohyby, jako při lyžování.
„Vidíte? Nic to není. Prostě jen děláte takhle a jde to samo. Jednoduché,“ vysvětloval jim zrovna, když mu ujížděly lyže a tak se pozadu vzdaloval od kamarádů. Pak neustál rovnováhu a kutálel se z kopce dolů.
„Neboj se Georgi, dole Tě posbírám,“ volal na něj Ringo.
„Takže, pánové viděli jste, co dělal pan instruktor? Takže otočit vzad, kousek sjet a pak válet sudy, do toho!“ popadal se za břicho John.
První pokusy na lyžích ale u ostatních vypadaly stejně. Po několika pádech už byli všichni tak vyčerpaní, že se rozhodli navštívit místní bar a dát si něco na zahřátí.
„Měl jsem si vzít raději sáňky,“ lamentoval Ringo a třel si naražené předloktí,„takhle nebudu moct hrát. Kde je George?“
V ten samý okamžik se otevřely dveře a do místnosti vešel zmiňovaný Tichý brouk.
„Earl grey, prosím. Vezmu si ho ven,“ objednal si u baru.
„Hej, Georgi, co tam venku děláš?“ zavolal na něj někdo z kapely.
„Stavím sněhuláčka,“ zamumlal sotva slyšitelně.
„Cože?“
„Stavím sněhuláčka. Malého sněhuláka, dal jsem mu místo hrnce na hlavu víko od lahve,“ pyšně upozornil na svou kreativitu a odebral se s kouřícím šálkem čaje ven.
„Fuj, to oblečení se na mě strašně lepí. Navíc ještě studí. Jdu se převléct,“ oznámil znechuceně Paul.
„Doprovodím Tě. Myslím, že mi kalhoty přirostly k lýtkům,“ zvedl se John a opustil se svým přítelem lokál.
Když ušli kus cesty, Paul se zastavil a podíval se na oblohu, ze které padaly spousty vloček. Pomalu se stmívalo, okolí utichlo a krajina Švýcarských Alp měla zvláštní kouzlo. John pozoroval svého přítele a setřel mu z nosu kapku vody, která ještě před malým okamžikem byla vločkou.
„Dovedeš si představit, že taky jednou roztajeme?“ zamyslel se.
„Dost těžko, jsem zmrzlý na kost.“
„Tak to nemyslím. Prostě jen, že jsme vločky a jednou po nás zbude jen tak kapka. A pak už vůbec nic,“ filozofoval dál a plácl sebou do sněhu.
„Nepřemýšlej nad takovými věcmi, je to smutné,“ zamračil se Paul a zvedl zasněženého Johna ze země, „hrozně se třeseš, pojď už do hotelu.“
Když došli do Johnova pokoje, hned se začali svlékat. Pokoj byl příjemně vyhřátý krbem a vůně dřeva plnila místnost zvláštní atmosférou. Oba najednou pohlédli na rozestlanou postel a nemuseli přemýšlet ani vteřinu. Spokojeně ulehli a zakryli se nadýchanými peřinami. Paul se na Johna usmál a pohladil ho po stále rudé tváři. Nato ji zasypal drobnými polibky ve snaze ji trochu zahřát. John se v okamžiku vzepjal na rukách a zalehnul pod sebou ležícího přítele. Věnoval mu několik hlubokých polibků a laskal jeho téměř nahé tělo.
„Chci Tě,“ zašeptal Paul a vypjal své tělo vstříc svému milenci.
„Myslíš to vážně?“ užasl John a projela jím vlna chtíče.
„Chci…“ zasténal muž pod ním a zatnul nehty do prostěradla.
Venku padal sníh a všude bylo ticho. Až na divoké vzdechy dvou spřízněných duší, které si ještě nikdy nebyly blíže.
---
Johna ze spaní probudilo bušení na dveře. Lekl se a přehodil přes spícího Paula peřinu.
„Dále.“
„To jsem já. Jen jsem chtěl říct, že mi roztál sněhuláček. Chtěl jsem si ho dát na parapet a zapomněl jsem ho v předsíni,“ postěžoval si smutně George, „tak já zase jdu. A zakryj Paulovi nohy, bude mu zima.“