, 27. 8. 2014, Povídky
„Stojí to za houby“, říkám si cestou z obchodu kde jsem horlivě nakupovala zeleninu. Tak za A. Včera ta tramvaj přijela o pět minut později do své cílové zastávky. Já jela z té startovní a žádné, jak pravili, „provozní důvody“ jsem neviděla ani neslyšela. Asi moc žádám od předtočených hlášení v tramvajích. Kdyby tam byl žurnalista, řekl by... že se nic nestalo a tedy není známo proč se ta tramvaj tak plazila. Šmankote! A dnes? Zase dva ze sorty individuálních individuí. V tramvaji všem oznámili, že vyzkoušejí klimatizaci. Tato se k jejich výroku nevyjádřila. A ani oni za celou cestu skoro nepromluvili, zato ten jejich puch tam dělal kravál za vášnivé rozpravy.
Za B. Dnes ráno jsem přišla do práce, bylo za deset minut sedm. Při odchodu jsem si trpce uvědomila, že už je pět! Tohle se stává až moc často. Co dělám? No vím já?! „Pracuješ! V tom to vězí,...“, zapískal hlásek v hlavě. Kdybych pila kafe, jako že ho nepiji, ale kdybych pila a přitom kecala s kolegy, asi bych odešla ve tři. Na manikuru, na bazén nebo do vany domů a uvařila si svůj čaj i s časem, co by mi přijemně utekl mezi doušky.
No a za C. Teď ten chlap přede mnou. Ještě uchylák, to doopravdy bude vše co dnes ještě potřebuji. Zírá a nechci vědět kam. Raději klopím zraky, však už je toho za dnešek dost a dost. Zírá a cosi pořvává. Něco jako „Pani, koukejte, pani!“ Podívám se úkosem, ale to až když se míjíme. Co kdyby. Jeho další slova ke mně doléhají jakoby z velikánské dálky. „...dneska se lidi na duhu nedivaj.“ Netečně se za ním ohlížím. A vážně, je tam. Ten chlap a nad ním duha! A, B i C jsou pryč. „Pane, je tam!“, hlásím mu zcela zbytečně. „Ta je krásná!“