Vyzobáváš jednotlivé momenty ticha,

abys je zaplnil špetkou umění, múzy a melodična.

Ta potvůrka je tam vždy s námi,

na pozvánce není,

ale každý si v duchu přiveze svou "plus jedna".

 

Moc se neobtěžuje s formalitami,

je trochu do větru,

a tak nějak si to tam užívá se všemi,

vezmem ji dokola,

však ona s námi zase zatočí (víc než kapitán).

 

Utřeš si botu,

nenadávej na vlaštovku,

a opanuješ svůj prostor u bazénku,

a pak ještě tu a tu... a ještě taDitu.

 

Sbíráš všechny ty slova,

a ucpáváš si uši,

aby Ti žádná nevypadla,

tlačíš je hlouběji,

a pečlivě schováváš do šuplíků.

Každý panáček má jasné instrukce.

 

Užíváš si sen noci popelínské,

a dáváš Einsteinovi za pravdu,

čas je relativní,

a v Popelíně běží rychleji než prsty po kytaře.

Nothing else matters.

 

Fázi stabilizace střídá nostaligizace.

 

"Už zase je konec?!"

 

To objetí je vždy sobecké,

loupežné,

zase si odvezeš kus Popelína s sebou.

Nevrátíš ho. Nikdy.

 

Jen doufáš, že si za rok odvezeš další dílek...