, 25. 8. 2014, Povídky
„Dělej, Ringo, okamžitě se vzbuď. Za půl hodiny začíná tiskovka,“ třásl Paul se svým kamarádem ležícím na posteli. Jenže zcela marně. Ringo spal se zakloněnou hlavou a příšerně chrápal.
„Kde včera zase sakra byl? Proč ho nikdy nikdo nehlídá?“ Paul už byl naštvaný.
„Kde asi,“ smál se John, „jako vždycky s holkama. Ale muselo to být vážně dobré, podívejte, jak ho vyřídily.“
„Pokud okamžitě nevstaneš, tak Ti zničím bicí!“ zkusil to Paul. Výsledkem bylo, že jejich bubeník otevřel jedno oko.
„Hele, a co by probralo Tebe, Paule?“ John šibalsky naznačil políbení a zasmál se. „To zabírá ne?“
„Haha, vtipné,“ začervenal se oslovený a vrhl na něj pobavený úsměv.
„Vy byste nevzbudili nikoho,“ oznámil George, „chce to lépe promyslet!“ dokončil větu, lehce se pousmál a vylil na bubeníka kýbl vody. Ten vyskočil z postele, rozběhl se, narazil do zdi a poskládal se opět na zem. Všichni tři se na sebe podívali a pokrčili rameny. Dnes bude tiskovka zpožděna.
Po několika dalších pokusech, více, či méně drastických, se jim nakonec povedlo Ringa probrat. Nalili do něj několik hrnků kávy, dostrkali ho do koupelny a pak už se mohli vydat na tiskovku.
Trvala neskutečně dlouho. Ta dotěrnost novinářů a vlezlost dotazů se dala jen těžko překousnout. Jediný, kdo si to užíval, byl John. Na vtíravé otázky odpovídal absurdně a dělal si legraci z novinářů. Po několika hodinách, kdy všechen ten humbuk skončil, se čtyři brouci sešli opět v hotelovém pokoji.
„Co budeme dělat?“ zeptal se John zjevně nabitý energií a připravený udělat nějakou lumpárnu.
„Já mám ještě něco rozdělaného,“ zasmál se Ringo a protřel si oči. Ukradl růži z vázy a během několika minut byl pryč.
„Já si jdu zaběhat,“ rozhodl se George a ostatní jen nechápavě kroutili hlavou. Sledovali ho z okna pokoje a náhle pochopili. Před vchodem do hotelu stály davy pištících holek, které George začaly hned pronásledovat.
„No, a co my?“ John spiklenecky mrkl na Paula. „Zůstali jsme tu sami. Podnikneme něco?“
„Ani nevím, nic se mi nechce,“ odpověděl na půl úst Paul a svalil se na postel. John k němu přišel a sedl si mu k nohám. „Pojď, půjdeme do studia. Nikdo tam nebude, můžeme zkusit složit nějakou novou skladbu. Prosím,“ udělal psí oči. Paul chvilku odolával, ale hudbu miloval ze všeho nejvíc. Té prostě odolat nešlo.
„Tak fajn, půjdeme,“ zazíval a protáhl se.
„Hodný Paul,“ zapředl John a věnoval mu okouzlující úsměv. „Nikdy mě nezradíš.“
Když vstoupili do studia, museli si chvilku přivykat na šero. Studio bylo umístěné v suterénu a žárovky, které tu byly, vydávaly velmi chabé světlo. To ale stejně nepotřebovali. John vybalil svou kytaru a Paul zasedl k piánu.
„Co takhle se rozehrát?“ Křikl na Paula John.
„Nebo rozehřát!“ opětoval mu a neváhal ani vteřiu.
„If I give my heart to you, i must be sure, from the very start, that you would love me more than her...“
Dlouho do noci spolu hráli a zpívali. Úplně zapomněli na čas a jen si užívali to dokonalé propojení duší, které přicházelo vždy, když spolu tvořili, nebo hráli. Neexistovala sehranější dvojka. Z pera těchto dvou umělců vycházela díla, jejichž kvalitu by každý sám sotva dokázal napodobit.
Když dokončili návrh nové písně, přišel John za Paulem.
„Napadlo Tě někdy, jak je možné, že si tak moc rozumíme?“ zvědavě se na Paula podíval.
„Nevím, známe se už dlouho, tím to asi bude.“
„Ale George znám skoro stejně dlouho a není mi tak blízký,“ pomalými kroky mířil k Paulovi.
„Já vím, prostě je mezi námi opravdu silné pouto,“ zamumlal Paul a rozbušilo se mu srdce.
„Jo, opravdu silné,“ odpověděl nezřetelně John a pomalu svého přítele políbil. Pohladil ho po tváři a svlékl mu triko.
„Co to děláš, Johne?“ vydechl Paul. Nevypadal ale, že by mu to vadilo.
„Zkouším, jak moc jsme se blízcí,“ jemně se pousmál a sundal i své triko. Přitiskl se ke svému příteli a pohladil jeho jemnou kůži na krku. Ten dotek nahých těl se mu velmi líbil. Rozepnul zip jeho kalhot a nechal je spadnout k zemi. Usmál se a svým kalhotám dopřál stejný osud. Stáli tam jen ve spodním prádle a zvědavě zkoumali vzájemně svá těla. Pak se John trošku odtáhl a vedl svou ruku, jako tahy štětcem, po hrudi svého momentálního milence. Pod prsty rozeznával každý detail mužského těla. Nejvíce fascinován však byl husí kůží, která se při jeho dotecích objevovala, aby hned zase zmizela. Své pohyby směřoval pořád níž, až to vypadalo, že ho nezastaví ani lem slipů, když se otevřely dveře a ve dveřích se objevil udýchaný George.
„Nenechal jsem tu svou kytaru?“ Zvedl obočí a zakroutil hlavou: „Děláte vy dva vůbec něco jiného?“ nečekal na odpověď a ihned se obrátil k odchodu.
John vztekle praštil do zdi a podíval se na Paula. Ten už zase seděl u piána a oblékal si triko.
„Kde jsme to skončili?“ zkusil to John a široce se usmál.
„Nikde, Johne. Tohle asi není správné,“ zamumlal Paul a opřel si bradu o kolena.
Oslovený zůstal stát v němém úžasu: „Sakra, McCartney, jak můžeš vědět, co je správné a co ne? Jak o tom můžeš takhle rozhodnout?“ zakřičel na něj a naštvaně odešel. Paul si jen povzdechl a pohladil klapky klavíru.
„When I find myself in times of trouble, mother Mary comes to me. Speaking words of wisdom, let it be...“