, 15. 8. 2014, Blogy
Považ, že pro jiné oči bylo psáno. A jsem moc velký lenoch, abych znovu prožil tu noc...nebo měnil slova.
___________
Křídová slova
Ani jsem nenapsal, jak to bylo s tou křídou, oblohou, chutí být zase šťastný jako když jsem byl dítě.
Tu noc, pršelo. Noc byla nasátá vůní všeho, co zmoklo a nemohlo se schovat pod okap, do sucha.
Ostrava ještě spala.
A můj plán, bledý jako stín v jasné noci tančil v koutcích úst. S chutí recitovat, tančit, obejmout šedou zem, zvednout beton nad hlavu a zahodit těžké starosti daleko pryč.
Prostě za hory, humny, do Ostravice!
Posledních pár kapek odpočítalo rozhodnutí. Proč čekat, když stejně čas neuznávám? Vzít batoh, papíry, křídy a vyrazit.
Žalostně jednoduché, a proto... papíry u našich. Křídy schované a batoh, je pořád jen batoh, tam problém není.
Při šelestu papírů, narazil jsem na dva nedosněné sny, které mne přišly přivítat před svítáním.
Zlatovláska s Beruškou. Nešlo odmítnout oči, které říkaly, ať neodcházím zase do noci nebo ať je vemu s sebou. Každou jsem objal a Berušce utřel ospalky z očí. Usmál jsem se a ona taky . Protože nebylo potřeba vodítek, obojků a povelů, aby věděla, kam půjdeme. Do noci. V rychlosti předvedla na koberci, vyvalená na bok, jak rychle umí utíkat, zachrochtala radostí. S Blondýnkou jsem si dal kolečko drobného tance. S packami na hrudi, přikrčen a s radostí v jejím kožichu.
Mohl jsem vyrazit. Pamlsek do kapsy, nebo kapsy do pamlsku. A s vůní granulí na dlaních odemknout noc barevnou křídou. Malovat slova.
Je zvláštní, jak člověk začne rozvažovat, kam umístí první báseň. Jak nádherné a obnažené budovy jsou v tichém ránu.
A já chtěl psát... protože možná ožiju.
První zastávka byla u mě doma. Pro misku vody. Křídu. Seznam míst a zkontrolovat, jestli slunce nezapomnělo i na mé okna a prach v nich.
A tak s tichou stráží jsem šel protnout noc.
Hadí lidé se vraceli z putyk, hospod, od milenek, od rodin, z jednoho betonového vězení do druhého. Ze skla do skla a z promarněného dne do promarněnějšího rána.
A já, s hraběnkama vedle netradičního stánku na kávu vsadil do betonu první verše.
Výběr listu padl na krátkou věc, než se káva rozlije v hrnku u prvních studentů nebo posledních navrátilců.
Drobné řádky jako cukr na špičce jazyka. Ochutnat. Rozzářit si trochu den.
A padl list, padlo haiku. Mezi dvě bílé čáry, říkající, kam máš zaparkovat svůj povoz a stát se strojem.
Proto:
zvadlý květ lípy
na špinavém chodníku
znovu zavoněl
zvolal Cizinec (Stranger) z dálek, kam se tmavý vzduch z uhlí nedostane.
Aspoň tu černou kávu, trochou poezie, květem stromů a blízkým parkem provoní. Když slunce nenaskládá žádné pihy do chodníků.
Zašustělo další listí.
Otřel jsem si dlaň do tmavé hlavy Berušky a posmál se nad jejím varovným zavrtěním ocásku, který nemá. Pak byla spokojená, protože pochopila, že já ji zašpinil. Hrdě nesla křídu na čele.
Kéž by psi mohli nosit verše, jako nosí klíšťata ve svém kožichu.
Každé ráno, s novým nádechem, pár veršů ve štěkotu, pro rázné probuzení bez budíku, abych s člověkem mohly žít.
A listí pořád volalo. Chtělo být popsáno v parku.
V tmavé noci, šedá zeď, žlutá křída v batohu a dva probuzené sny u kotníků.
Ozdobil jsem tedy Krvavou Mary blízký multižánrový klub. Snad začnou ji pít, třeba i jen krvavá záda by stačila, snad začnou pít trochu více básní, než smutné statusy o osamocení a duševní deviaci utopené ve formaldehydu.
Poděkoval jsem Antonínovi, že půjčil mi jednu ze svých přítelkyň a já ji mohl zavěsit na zeď. Opustil jsem ji. Jako jsem opustil spoustu věcí, když upustila mě touha do bláta a já se neuměl zvednout.
Křídu nechal jsem pod textem, snad lidem dojde, že mají udělat čárku za každou podobnou dívku, kterou potkali v básni. Jako plot v hospodě....
V hospodě...kde chlap na chlapa vlkem a psem a přitom se bojí vyzvat dámu k tanci. A čím více posilněn, tím více parket zvlněn a hudba utíká rychleji. V hospodě, chmm.
Užij života, Mary, do prvního deště od jihu.
Volá mě řeka, bez květinkovaných šatů na břehu od holky se smutnýma očima. Neodplaví nic, když ji nic nedám. Most mezi Moravou a Slezkem, dřevěná lávka.
Papír ze dřeva, verše z křídy, křída na dřevě.
Zanechal jsem proto papír na dřevě.
Ve škvírách, místo pro meziřádky. A utíkal s plkvlnami dál, tam, kde slunce může vyjít. Snad.
Klidný povel, tvrdý úsměv, psí polibek a něžné pohlazení.
Pokračujeme.
Po cestě sypalo se pár řádků z kapes.
Hravost se zatemněnou oblohou mě dovedla na dětské hřiště.
Smutno mi bylo z nedopitého vína pohozeného pod lavičkou; papírové boty mladých, z típnutých vajglů, které jako kopyta vraníků na nebe buší, a já s hněvem, který mi nepřísluší. Ztrácím směr a smysl, stejně jako ta hřiště, žalostná, směšná, snad horší je jen Zlatovláska, co břitvou se češe a maškarní průvod, co rakev si nese.
Kresby těch pár malých lidí, kteří netuší, jak se jejich maminky zabíjí vším tím, co po(d) sobě zanechají.
Nechtěl bych dítě přinést do takového světa.
A řeknu slovy, které si půjčím, pro maminky.
Báseň maminkám. Ať jejich oči si hrají ve vzpomínkách, které taky snad jednou krom slunce a domečků budou křídou táhnout dál, než je krabicové víno a Bílá poezie.
Musel jsem odejít. Beruška si zrnky v písku morseovkou vypisovala všechno, co v kožichu ještě neměla a Blondýnka, kdesi v dálce, v křoví proháněla beránky na obloze. Jen její radost z volnosti byla cítit a packy slyšet v trávě.
Hledalo se místo, abych mohl já tančit s tanečnicí na černém parketu.
Řeka ladně vlnila se, z nábřeží počítal jsem oblázky a vzpomínal na všechny ty holky, kterým jsem nevěnoval ani "Dobrý den" nebo úsměv, ale zamračené obočí a tichost prošláplou do paty chvíle. Blázen je ten Tadeáš! Snad lepší by bylo, kdyby voda tančila v plicích a on na dva západy si zamkl dlaně.
Nejlepší skokani jsou z mostu.
V jednom dřevě jsem už nechal papír.
Na druhém mostě kousek tance.
Tanec, když ruce v trávě, marně hledají oporu v zemi, v léčivém jitroceli. Musíme sestoupit na chodník, zavrhnout zášť a vidět poezii v listech stromů, v kamení. Když kráčí k nám, verše, bez pozvání, bez znamení.
Snad někdo projde se na opačné straně mostu. Velmi málo lidí se dívá, kam verše směřují.
Z mostu na most, z parku do parku, od jedněch pohledů k druhým a pořád ty stejné tupé tváře probuzených v autobusech nebo zaseklých v dýšku pro pastelku, neumějí malovat a já taky ne.
Ostrava umí vytvářet více, než jen zatemnění oblohy během špičky směny.
Máme i příjemné kouře, dýmy a zaseklé parníky.
Došel jsem proto k Prasklému stromu, omluvil se své stráži, že dnes ne, dnes nedostanou oříšky v bílé čokoládě a misku s vodou.
Přišli jsme čajovně vrátit kousek barev.
Úsměv, ten přišel, když pekař rozvážející tvrdnoucí pečivo v žaludích lidí svou dodávkou objel mé verše na cestě. Nepošpinil je. Přibrzdil, usmál se. A já očima poděkoval.
Pár chvil po dopsání posledního slova a blejsknutí foťáku, rozjel se mi v textech nějaký frajírek v audině a holkou z bulváru na sedadle spolujezdce.
Odešel jsem.
Jen jsem tam nechal svou pastelku.
Některé věci jsou marné.
Touhu to však neutlo. Ještě hodně básní jsem měl napsat ten večer, slunce pomalu vystrkovalo rohy a z teplého kabátku upleteného z radosti, stávaly se pomalu a jistojistě rukavice a pouze v dlaních svět nepřenesu a nic do něj nevložím.
Musí si pospíšit.
To nejdůležitější nebylo ještě napsané.
Spěchal jsem do parku, do nejkrásnějšího, který máme. Táhnoucí se s řekou za horizont, kam jezdí jen autobusy a pojišťováci.
Musel jsem to stihnout.
Beruška protestovala, její drobná, kulatá očka chtěly spát, omlouval jsem se. Ať odpustí tenhle shon, že pak vše vynahradím, budu s ní nosem rýt v zemi a hledat krtka. Přetahovat se o kousek dentální síly skrze klacek. Jen, ať si pospíší, že rád ji mám, ale její krátké nožky nestačí utéct před sluncem. Blondýnku jsem neřešil, Attila je větrný zmetek, škoda že neumí psát. Mohla by mi pomoct.
Přicházel jsem do parku, chodníky zejou prázdnotou. Stromy a jejich koruny zbaveny tisíce sluncí ve větvích a ticho.
Sem tam, kachna v řece, opilec v ozvěně a netrpělivé barvy v křídě zaseklé.
Byl jsem na křižovatce, betonový chodník, přírodní cestička. Křížila se mi pohodlnost a touha.
A já, ještě pořád jsem měl ta malá přání, nevyřčená.
Na křižovatku, ať protne se co nejvíce lidí v jednom místě a snad pochopí, jaké štěstí mají...a když ne, aspoň výhledu by mohli obětovat pár vteřin. V zelené louce jsou přání pro všechny, jen přivonět.
Moc málo jsem dal parku.
Přání jsou vše, co nás s temnotou pojí.
Na věky věků.
Za soumraku.
Protože všichni víme, jak prázdno bolí.
Každému bolest v srdci klíčí, aby do poezie rozkvetla.
I těm mladým, co posedávají na pomnících a nikdy nečetli pamětní desky pod jejich nohama. Kéž by železné sochy mohly mluvit, nebo raději jim dát pohlavek, ať zvednou hlavu od svých nízkých pudů. Odtrhnout jedny ústa od druhých a všimnout si, čí vlastně jsou.
Cožpak nevidí, že poezie, obrazy jsou všude?
Kéž by tu byla Elis a mohla jim to říct, říct to na plno, jejich jazykem...ty píčo!
A proč ne. Ukážeme jim krásu, kterou nevidí. Pod železné vzpomínky, kamenné hroby a mauzoleum, ať se ti tu líbí Elis. Vítej v Ostravě.
A pomalu byl čas odejít, do peřin. Zasypat se spánkem.
Zbožňuji,když otevírá se den, do vůní a květů.
Mnoho básní jsem opomenul zmínit/vyfotit, které jsem nechal ve svých šlepějích, snad nebudou se zlobit. Já za nimi chodil a koukal, jak mizejí pod podrážkami slepců. I déšť se nažral.
Už snad, jen tak, pro radost kakao do hrnku.
A spát...protože je černé jako tér a ptáci v něm nezabloudí.
_____
fotografie - pro tučně- http://leteckaposta.cz/912190130 (a jestli nefunguje, nahodím znovu)
_____
Hodně fotek jsem vynechal, básní taky. Dnes bych to napsal úplně jinak, to je věc jistá. Básní bylo 17 celkem. A jen jedno svítání po dešti...
Nejde o to, jak moc na sebe upozorníte, ale že vyjdete do ulic. Se slovy, že se nestydíte, když vás uvidí někdo z přátel, rodiny nebo policie. Na použité básně jsem měl svolení samotných autorů.
Do dneška (14/8/2014) se ještě drží Mary, bestie. Sebeprezentace nenásilnou formou. A věřte, že se vždy najde někdo, kdo si přečte aspoň kousek, když ne nic.